Bláznem na psychiatrii

Jak už název napovídá, bude článek pojednávat o veselém tématu. Dobře, jak pro koho. Ehm, dobře. Tak veselé to zas až tak nebude. No to je mi zase úvod. Evidentně jsem asi blázen. A na psychiatrii jsem také byla.

Ráda bych tímto článkem poukázala na to, v jakých podmínkách se nachází lidé nemocní na duši a bohužel i v dnešní době je na tyto pacienty poukazováno buď s menším posměchem, nebo s opovržením. A přitom s psychickými problémy se potýká kdekdo. Může to být klidně někdo z našich známých, z přátel a z rodiny. Jakmile se s tímto prostředím setkáme osobně, už se tak směšné nezdá. Psychologové a psychologické ordinace jsou ještě tu a tam brány s chápavějším pohledem, kdežto s psychiatrem se už lidé na vás dívají skrz prsty.

Psychické nemoci jsou nemoci jako každé jiné. Jen jsme systémem stále učeni, že onemocnění se týká pouze fyzického těla a s naší psychikou a emočním rozpoložením nemusí mít až takovou souvislost. Tyto dvě sféry jsou i dnes, v převážné většině, od sebe oddělovány, přičemž vše souvisí se vším. Stav vnějšího prostředí (to, v čem žijeme a prostředí, kde pobýváme nejčastěji) – emoční rozpoložení – dlouhodobý psychický stav – projevy skrze fyzické tělo / nemoci. Je to jeden kruh, který cirkuluje dokola a všechny faktory jsou navzájem propojené. Dnes se o tomto přístupu mluví rozhodně více a alternativa pojímající funkční medicínu, psychosomatiku a všechny východní nauky, pronikají do povědomí lidí určitě otevřeněji. Stále je ale na toto vše pohlíženo přes sklo „ezo blábolů“ a bludů šarlatánství.

V 60. letech bylo v USA vyloženě moderní mít svého vlastního psycho terapeuta, ale současně s tím brát kapsičku léků, kterými mohli lidé „zázračně“ vyléčit svou pochroumanou psychiku. Jeden na špatné spaní, další na probuzení se po lécích na spaní, pak dva na depresi a jeden na stavy mánie. Ještě dnes se v psychologických a v psychiatrických ordinacích dočkáte nejlepšího řešení ve formě tabletky, kterou prý obalamutíte svou mysl. Tak vážně. Komu antidepresiva skutečně pomohla a dostala ho do životní síly? V USA jsou dodnes antidepresiva nejprodávanějším léčivem na celé čáře. Léky, léky a ještě jednou léky. Farmako průmysl jede v tomto oboru na plné obrátky a že je co ždímat, že?

Pro mě bylo zcela nejzásadnější zjištění to, jaký přístup se nachází za psychiatrickými dveřmi. V té době jsem si toho samozřejmě nebyla až tak vědoma, jelikož jsem byla v pubertě, ale zpětně to mám chuť zhodnotit a předat dále právě v tomto článku. Zjednodušeně? Přístup k pacientovi je naprosto normovaný a neosobní. Ale právě kvůli tomu jsem lékaře navštívila. Takže musí napadnout i vás, že jsem odešla s prázdnou a zcela bez nových poznatků. I když, jak se to vezme.

První návštěva u psychiatra započala samozřejmě takovými základními informacemi: osobní údaje, proč jste sem přišla a jaké jsou projevy vašeho problému. Jednání a komunikace s lékařem si pamatuji, že bylo chladné a zcela s odstupem. Opravdu jsem si v ten moment přišla jako blázen, se kterým si už nikdo neví rady. Jen tedy pro upřesnění, přišla jsem tam nedobrovolně a na základě doporučení od mé neuroložky, která se dozvěděla, že mám asi poruchu příjmu potravy. Ano, PPP, tedy anorexie a následně bulimie. Nebylo to tak závažně na první pohled, tak jako u některých holek, tedy 30 kilo i s postelí, ale nemoc tu byla. Dobrá, lékař se tedy na mě s kamenným výrazem podíval, myslím, že si posvítil do očí, poklepal na koleno, jestli mi dobře reflexivně vyhoupne, zeptal se na pár otázek týkajících se některých tělesných projevů jako bolesti hlavy, kvalita spánku, kvalita vlasů, nehtů, kůže a menstruační cyklus. Na základě mých odpovědí jsem se v podstatě nic nového nedozvěděla, jen, že problémy se všemi zmíněnými tělesnými projevy jsou zcela normální v souvislosti s onemocněním. No, děkuji. To už jsem se dočetla i na internetu. Avšak to nebylo vše. Prohlídka musela být se vším všudy. Následoval tedy IQ test, který měl patrně asi velmi vypovídající hodnotu o mém psychickém stavu. Výsledky, vzhledem k tomu, jak jsem v tento čas na tom s psychikou byla, dopadly nad očekávání dobře. Jasně, s jistými předpoklady pro inteligenci se člověk rodí, avšak mě udivuje, že jsem byla schopná nad něčím logicky přemýšlet. Má mysl, jak se mi zdálo, šla totiž úplně stranou a chodila jsem po ulici jako tělo bez duše. Nicméně zpátky k tomu IQ testu. Napadlo by vás, k čemu psychiatr analyzuje výsledky vašeho inteligenčního kvocientu, v souvislosti s léčbou nemocné psychiky? Osobně jsem si z tohoto nic nevzala, jen jsem byla řádně zaškatulkována a udělali ze mě číslo. Což o to. Čísla jsou úžasná a fascinující, ale pochybuji, že panu psychiatrovi říká něco numerologie. Dobrá, jdeme s proklepnutím pacienta dále. Následovala další řada návštěv a rozhovorů, ze kterých jsem odcházela s jistou nálepkou blázna. Jistě nechybělo klasické psychologické vyšetření: „Co vidíš v inkoustových cákancích?“ Na základě mých odpovědí jsem patrně byla přešoupnuta oficiálně do stacionáře. Tancující medvěd na střeše nebyl pro psychiatrickou komisi dost uspokojující. Mně však význam cákance přišel jasný.

Když se na to jednání dívám zpětně, je patrné, že i v oblasti psychologie musí být člověk zařazen do určité předem dané skupiny, protože zkrátka někam musí zapadat. Buď jsi melancholik, nebo flegmatik, ale prostě si vyber! A co když na tyto nesmyslné otázky odpovídat nechci? Co když ani jedna z nabízených normalizovaných odpovědí není pro mě ta vhodná a nevyberu si ani jednu? Co když neodpovídám tak, jak lékař chce, aby vás mohl do jedné ze škatulek zařadit? Tak jste pak neochotný, nespolupracujete, máte rozpolcenou osobnost se stavy nepříčetnosti a přeřadí vás asi rovnou do Bohnic. Nepřišla jsem však do prostor psychiatrie právě proto, aby mi konečně někdo naslouchal, věnoval mi čas, pochopil mě, vyslyšel mě a akceptoval mou individualitu? Toho se člověk nedočkal. Měl přiřazená čísla, normy, škatulky, a tak se s ním mohlo strojově pracovat tak, jako se všemi předcházejícími pacienty s obdobným onemocněním a jako výrobek na páse jet dál. A je to. Gratulujeme Vám, slečno, jste oficiálně bláznem značky „Hrazeno ze zdravotního pojištění“!

Ahh, dosáhla jsem kýženého cíle. Psychiatrie a samí blázni všude kolem. Třeba najdu někoho se stejnou normou... No, našla jsem. Byla to slečna s viditelně s pokročilejší fází anorexie. Povídaly jsem si o tom, co jiným připadalo maximálně divné. To víte. Dvě anorektičky a navzájem se hicuji, kolik toho NEsní. No srandy kopec. Pamatuji si ale jeden moment, kdy mě zarazilo, s jakým nadšením tato stejně normovaná slečna, vyprávěla o svých dosažených cílech s váhou (respektive s úbytkem váhy), o tom, jak byla na kapačkách a jak na tom byla zdravotně už velmi špatně. Jakoby mě poprvé v ten moment zastavilo, jak se člověk může radovat nad dopady toho, jak se zcela ničí a nenávidí se. Možná to bylo jedno z prvotních nakopnutí, aniž bych si to uvědomovala.

Zážitků s kolegy pacienty bylo více. Upřímně řečeno jsem se toho více naposlouchala, než namluvila. Přidružená jistá forma sociální fobie a naprostá neschopnost ze sebe vyloudit kloudné slovo udělala své. Respektive neudělala. Nedokázala jsem s lidmi hovořit, a tak jsem je poslouchala. Bylo mezi námi dost kolegů, kteří se pokusili o sebevraždu a popisovali, co je k činu dohnalo a jak samotný čin proběhl. Pak tu bylo pár normovaných jedinců, kteří se potýkali se sociální fobií jako takovou a jedinci s poruchou osobnosti. Upřímně, částečnou poruchu osobnosti jsme tak trochu měli všichni. Bylo opravdu zajimavé všechny kolem sebe poslouchat a mít tak možnost poznat i to nehezké až temné, čemu se, dle mého, hodně lidí vyhýbá a mají z toho strach. Možná mají strach ponořit se hlouběji do nitra své duše, ale i duše ostatních, a čelit svým strachům, stínům a takovým těm pavoukům ve skříni, kteří na vás vyskočí, když to nejméně čekáte.

Atmosféra na klinice byla vždy temná, chladná a uzavřená. Přesně taková, které se člověk s nalomenou psychikou snaží vyhnout, jelikož v takovém prostředí pobývá ve své hlavě. Vzpomeňme si, kdy a kde se nám udělalo lépe. I když jsme měli třeba blbé nachlazení a cítili jsme se fyzicky špatně a vyčerpaní. Někdo nás rozesmál a bylo nám lépe. Někdo nám zazpíval, pohladil nás a pofoukal bolístku a bylo nám lépe. Byli jsme se svými nejbližšími, odjeli jsme na své oblíbené místo, na dovolenou, na relax a bylo nám lépe. Cítili jsme se jako zbaveni tíže, obav a strachu a byli jsme jednoduše řečeno veselejší. Ve shrnutí, prostředí má na náš stav, psychický a následně fyzický, neskutečný vliv, že ani nemáme představy, jak moc nás vnější prostředí ovlivňuje. Tak si při této skutečnosti vemte, jaký vliv musí mít psychiatrická klinika/léčebna/stacionář, na psychicky podlomené pacienty, ke kterým je potřeba přistupovat s láskou, empatií a pochopením. Pamatuji si, jak nás jako malé děti ne příliš uklidnily v nemocnicích mohutné železné mříže na oknech. Ta dětská duše jen vzkvétala při pohledu z okna. Stejné vybavení mají právě psychiatrické kliniky. Jistě, důvodem může být ochrana před případným útěkem některého z pacientů. Ale není to ztráta důvěry, kterou pacienti naopak potřebují? Důvěra, lidský přístup a pocit sounáležitosti, tedy, že jsem přijímán společností. To jsou nepostradatelné faktory pro podporu léčby onemocnění duše. Mříže však mohou také navozovat pocity jako ve vězení, konce a uzamčení. K tomu si představte bílé lékařské kabáty, které se vznáší po chodbách, bílé světlo, bílý nábytek, bílé zdi. Ven smíte jen v povolený čas a co kolem sebe vidíte? Další opevněné baráky a ostnatý plot. Když kdokoliv z nás „obyčejných lidí“ zavítá na takovéto místo, přepadnou ho s největší pravděpodobností úzkostné pocity a je rád, že jej po chvilce může opustit. Stane se tak bláznem na pár minut, třebas při návštěvě někoho blízkého. Teď mi přišla na mysl kniha od pana doktora Hnízdila „Všichni jsou psychopati, jenom já jsem letadlo“. Tohle si možná říkají lékaři na psychiatrických odděleních.

V tzv. léčebnách, které jsou po sto letech stále stejné, jak prostředím, tak přístupem k pacientům, nemají možnost vypustit zcela zdravé pacienty. Systém léčení není individuální, ale zcela neosobní a s odstupem k pacientovi. Jakoby psychické onemocnění bylo snad nakažlivé. Nebo druhá varianta, že se svými psycho stavy přijdete jako blázen i psychiatrovi. U mě konkrétně „léčba“ vypadala tak, že jsem každý den navštěvovala paní doktorku, která se stále stejným výrazem, monotónním hlasem a dostatečným lidským odstupem se zeptala, co jsem za předchozí den snědla, kolik toho přesně bylo, možná si tak poslechla dech a změřila tlak a šla jsem pryč s radou, že si mám psát deník, do kterého si budu zapisovat svůj jídelníček. To, že takovýto pacienti často lžou a vymýšlejí si, už paní doktorku nenapadlo, nebo spíše nezajímalo. Splnila svůj plán a kategoricky mi nařídila stejnou léčbu, jako všem ostatním holkám se stejnou normou. Respektive žádnou léčbu jsem neměla. Skutečně si nevzpomínám, že by se mnou někdo pracoval, snažil se mi pomoci a intenzivně se mi věnoval. V průběhu dne jsme měli samozřejmě i další program. Po ránu to byla řízená meditace. V praxi to vypadalo tak, že jsme se všichni rozprostřeli a lehli na podlahu a jakýsi dozor nám spustil kazetku na přehrávači, a snažili jsme se opustit mysl a spojit se s vyšším vědomím, či s jinou realitou a prostě jen tak být. No dobře, takhle to na psychiatrii zcela určitě nemysleli a navíc pouštěli řízenou meditaci, při které se podle mě člověk příliš neuvolní. Preferuji klidové meditace s nějakou příjemnou meditační hudbou. Ale stavy, které prožívám dnes při meditaci, by jistě nikdo z psychiatrů nechápal a ještě by si klepal na čelo. Nicméně v průběhu dne následovalo ještě kruhové sezení, kam docházel patrně nějaký student, nebo čerstvý absolvent oboru psychologie a kolektivně jsme měli sdílet naše pocity, emoce, problémy, jak se máme apod. Taková ta sezení klubu alkoholiků, kde si pak navzájem účastníci tleskají. I v tomto našem kruhu jsme si na závěr sezení zatleskali. Avšak jsem z pusy nedokázala vyloudit jediné slovo, tak jsem pouze poslouchala. Nikdo si mě nevšímal, ale vlastně mi tato pozice byla komfortní, protože jsem nebyla středem pozornosti. Při jednom sezení jsem však dosáhla průlomu a bez přemýšlení jsem se poprvé odvážila promluvit o svých pocitech, a to ke všemu před skupinou cizích lidí. O to vítěznější pocit jsem měla, když mě jeden z praktiků a vedoucích tohoto sezení pochválil a vyzdvihl můj velký krok vpřed. Na závěr mi skupinka zatleskala a pocit, se kterým jsem ze sezení odcházela, byl jeden z nejhezčích za dlouhou dobu. Bohužel to bylo také poslední takovéto sezení. V odpoledních časech nás čekala tzv. arteterapie, tedy jednoduše řečeno terapie uměním. Já tomu říkala jednoduše výtvarka. Opravdu to byla výtvarná výchova taková, jako ve škole. Řekli nám zadání, tedy, co budeme v následujících hodinách vytvářet, předali materiály potřebné k tvorbě díla a dál už si nás nikdo nevšímal. Říkám. Školní výtvarka.

Z takto zprvu velmi nabitého dne si člověk však odnesl minimum. Každý den to stejné dokola a celé se to nazývalo léčbou. Nikdo z mých kolegů pacientů neodešel s vyřešeným problémem. Ale mohlo se říct, že se s tím daným člověkem snažili rodiče a lékaři něco udělat, předhodili děti léčebně a tím je tedy proces u konce a můžeme všem pogratulovat. Až na to, že děcka odcházela domů ve stejném psychickém stavu, v němž do léčebny přišla.

Skutečně nikomu nedochází, že psychiatrické kliniky NEjsou prostředím, ve kterém můžeme lidem s nemocnou duší poskytnout naději, svobodu, důvěru a lásku? Jak říká pan doktor Jan Vojáček, což takhle nazývat nemocnice a léčebná zařízení OZDRAVOVNAMI. Člověk by přišel na takovéto místo s motivací uzdravení se, už jen na základě toho, jaké vibrace čiší z návzvu místa. Vemte si slovo nemocnice a zkusme si jej rozložit. NE-MOC/NEMOC/NIC a tak dále. Jádro slova nepůsobí příliš optimisticky a nadějně. Naopak. I slovo má svou vibraci a určitým způsobem má vliv na naší mysl a očekávání. Očekávám tedy, že se na tomto místě vyléčím? Dále je to prostředí. Domácí atmosféra nás uklidňuje a léčí. Léčí nás místo, kde trávíme rádi čas, máme tu své oblíbené lidi a zkrátka je nám tu dobře. Součástí prostředí jsou ovšem ale také barvy, rostliny, zvířata, obrázky a celkově umění, hudba, vůně apod. Zkrátka to, čím si zkrášlujeme bydlení, abychom se v něm cítili dobře a bezpečně. A přesně takové místo jistě k léčbě napomáhá. Ať už k léčbě fyzického, tak psychického a emočního těla. Toto vše je ale v rámci psychiatrických klinik opomíjeno a působí zcela opačným dojmem. Bílé lékařské hábity atmosféře také jistě nepřikládají. Opět na mě působí odtažitým, chladným a neosobním dojmem. Psychická onemocnění jsou různá a není vůbec jednoduché s nimi pracovat, nalézt příčinu a rozplétat složité souvislosti. Nicméně systém, o kterém si myslíme, že jím léčíme, je starý a upřímně řečeno pochybuji o tom, že přístup, jaký je používán v psychiatrických léčebnách byl původně skutečně zamýšlen s lidským a empatickým úmyslem. Psychologie a psychiatrie totiž také vůbec neberou v potaz duchovní stránku člověka, respektive, že člověk je duše a ne tělo, zároveň také duchovní rozměr života a proces reinkarnace už úplně zamítají. Dnes si však můžeme nalézt spoustu léčitelů a terapeutů, kteří přirozenost a jednoduchost všech procesů, které se nám dějí, berou jako samozřejmost. YouTube kanály se také rozrostly a člověk má tak na výběr ze širšího spektra a má možnost volby. Vždy záleží jak komu který terapeut sedne, ke komu má důvěru a z koho cítí upřímnost v rámci léčení. Sezení a terapie nejsou nic za co by se člověk měl stydět. Naopak takováto duševní hygiena je zcela stejně nutná, jako jiná pravidelná návštěva lékaře.