Budujme své vlastní základy

Ráda bych se vyjádřila nejen k tomu všemu dění, které se odehrálo včera na státní svátek 17. listopadu, ale k eskalující situaci celkově. Vidíme separaci a segregaci společnosti po celém světě. Globálně se odehrává naprosto shodné dějství a zjišťuje se, že tu něco nefunguje. Všichni jsme ve své podstatě na tom stejně. Odhalujeme, že základy, na kterých jako společnost stojíme (ať se jedná o Ameriku, o Nový Zéland, nebo o Českou republiku), nejsou pro dnešní dobu funkční a naši společnost nejen brzdí, ale systém nám podkopává nohy namísto toho, aby nám pomáhal. Stojíme na vratkých základech s velkými trhlinami a snažíme se teď plavat v potopě. Proč jsou naše základy tak vratké? Taky nad tím přemýšlím. V některých ohledech jsme ušli obrovsky kupředu, ale ve spoustě základních pilířích naší společnosti jsme natolik pozadu, že zkrátka nemohou být funkční pro dnešní svět. Jako lidé se nacházíme ve zcela rozdílném nastavení/úrovni vědomí než naši předci za druhé světové války, nebo naši rodiče za minulého režimu. Současná válka a manipulace společnosti probíhá podle toho, co dnešní svět vyžaduje / jak dnešní lidé smýšlí / v jaké hojnosti dnešní lidé žijí / jaká je úroveň globalizace.

Dnešním lidem v mém věku stačí sebrat možnost low-cost baťůžkářského cestování, nebo večerního povyražení vs. před 80 lety nasazovali životy za svou vlast a obětovali všechno, jen aby chránili životy ostatních/svobodu/rodinu a bojovali o vlastní přežití. Materiálně jsme dnes na tom velmi dobře. Naopak žijeme v přemíře hojnosti. Vnímáte tu nerovnováhu? Dříve jsme byli více soběstační v oblasti zemědělství, věděli jsme co jíme a byli jsme za každou potravu vděční. Avšak lidé žili v hluboké chudobě a strádali hladem natolik, že si to dnes ani zdaleka neumíme představit. Ještě naši rodiče po večerech hrávali společenské hry, komunikovali a vyprávěli si historky a vtipy, četli knihy, nebo se jednoduše setkali na pivu a pokecali si o svých všedních dnech. Dneska léčíme závislosti a psychologické dopady v souvislosti se sociálními sítěmi a s mobily celkově. Naši rodiče znali ještě sousedskou výpomoc, babská setkání na pavlači a v okolí svého sídliště znali aspoň 10 Nováků, kteří navštěvovali tu stejnou hospodu a v případě problému, nebo nedostatku si vzájemně pomohli. Dneska ani nevím, kdo bydlí se mnou na patře a jestli mám v okolí vůbec nějaké Nováky.

Pohybujeme se v neustálé nerovnováze. Přecházíme z extrému do extrému. Myslíme si, že problém vyřešíme jinou nevyvážeností. Jednoduché pravidlo, které úplně míjíme: „To co není přirozené nemůže dlouhodobě fungovat.“ Pořád vycházíme z rovnováhy, chodíme z jedné strany vodováhy na druhou a říkáme si: „Kde nastal problém?“ Kde však začíná naprosto každý problém? U nás samotných. Zní to dost drze? Před pár lety jsem si říkala, jak je svět ošklivý a proč všem a mě tak ubližuje? Proč se ve světě děje tolik zla, nenávisti a hlavně NESPRAVEDLNOSTI? No, byla jsem na svět dost naštvaná a chvíli jsem s ním nekomunikovala. To byla naše největší hádka v našem partnerském vztahu. Postupem času jsem si však začala říkat, že je tu vždycky východisko. Problém nějak vznikl, tak musí být i cesta ven! A jak? Třeba zkusit postupně přebírat za sebe zodpovědnost a nepředhazovat svůj život něčemu/někomu, koho ani neznáme. 

Zkusme se odprostit od představy, že život a svět řídí nás a my sami nemáme vliv na to, jak se náš život bude odehrávat. Zkusme najít svou vnitřní svobodu a nehledat ji u vlády a státních činitelů. Zkusme neházet svou zodpovědnost na někoho jiného (Bůh/lékaři/rodiče... a další). Zodpovědnost ve svých rukách je nejvyšší level zodpovědnosti. Ale víte s čím je také spojena? Se svobodou. Co si dovolím, jak k sobě přistupuji, jak o sebe pečuji (o tělo a o duši), co si o sobě myslím, jak si nastavuji vlastní hranice, jak pracuji se svou citlivou ale i temnou stránkou duše, jak moc si uvědomuju, že to, co se mi v životě děje je v mé režii a plně za to zodpovídám. To všechno se pojí s vnitřní svobodou. Je to hodně práce. Ale možná to osvobozuje. Být v roli oběti není prospěšná pozice pro nás, ale pro systém ano. Naše politické uspořádání funguje na bázi pyramidy. Na nejnižším patře jsme my všichni a je nás nejvíc. Máme ale tu nejdůležitější pozici! Celá ta pyramida na nás stojí. A víte kde jsou naši vládní představitelé, o kterých si mylně myslíme, že mohou nakládat s naší zodpovědností? Nahoře. A jejich opravdu málo oproti nám. Co se stane, když se dolní patra začnou bortit? Horní patra se rozpadnou úplně. Představte si to tak, jako když stavíte pyramidu z karet. Když vyndáte některou z úplně těch spodních, začne se konstrukt bortit. Tím konstruktem je naše společnost. Dokud nemáme karty ve svých rukách, můžeme pouze sledovat, jak se hra odehrává. Když však karty převezmeme do svých vlastních rukou, můžeme každý začít svou vlastní hru, nebo karty zcela zahodit říct „DOST“ a začít úplně jinak.

Kam tím tedy mířím? Současný systém drží jen a pouze díky nám. Řídí ho však pár lidí, kteří žijí v iluzi toho, že mají moc a sílu. Tito lidé však taky žijí ve strachu. Oni sami mají strach o sebe a visí na nitkách manipulace. Jejich iluze je však natolik silná, že změnu z jejich strany očekávat nemůžeme. A ani by nic nezměnila, jak už jsme si názorně ukázali na pyramidě. Změna musí vzejít od nás. Každý sám za sebe. Když máme první a ten NEJDŮLEŽITĚJŠÍ level zmáknutý (tedy sami sebe), tak si říkám: „A co dál?“ Co se takhle dávat do řeči a propojovat komunikaci s lidmi, kteří tvoří stejně jako já. Co takhle spolu s ostatními něco tvořit? Začít jinak přistupovat k práci / k rodině / k přátelům / ke vzdělání / ke stravě / k bydlení / k rozvoji okolí úplně jinak. Tak jak se to líbí nám a jak budeme spokojeni my sami i ostatní, se kterými sdílíme prostor.

Je to však cíl, ke kterému teď zatím pouze míříme. Aktuálně jsme na cestě. Procházíme změnou. To, co bylo nefunkční se hroutí. Evidentně bylo nefunkční téměř vše, s čím se denně setkáváme. Hodně lidí se ptá, proč jsou ostatní nepříčetní, pouští se do bojů a vyvěrá z nich hluboká zloba. Je to součást procesu čištění. Zkusme ale být bdělí za každé situace a poskytnout těmto lidem naopak pochopení a respekt. Nechme jim čas, nebo se naopak máme s nimi rozloučit. Určitě hodně z nás se během těchto téměř dvou let setkalo s rozpory a naprostým nepochopením i mezi blízkými. Je to bolavé. Ale pořád je to součást čištění a ukazuje se v této době, kdo je kdo, a kdo nám bude na blízku i v dobách nejtěžších. Zjišťujeme, kteří lidé jsou natolik silní, že přejdou svá přesvědčení a přesto všechno nás respektují a podporují. Není o tomhle skutečné přátelství nebo rodinné vztahy? Chceme žít v pravdě? Tohle všechno je součást cesty, jak pročistit a ověřit naše vztahy.

Lidé, kteří podlehli současné manipulaci a přesto všechno nejsou ochotni respektovat rozhodnutí ostatních jsou oběti. Vlastně s nimi soucítím. Právě tito lidé podlehli zbraním dnešní doby, které jsou skutečně silné, jelikož míří na naše podvědomí a na naši duši. Je to zrádné a jsme ve válce nové doby. Proto si to žádá nové způsoby obrany – bdělost, soucit, pochopení, respekt, víru, klid za každých okolností, ticho a přítomnost, zodpovědnost sám za sebe, úsměv a vtip za každých okolností.

Hlavním pohonem této hry je STRACH. A já ho vnímám na obou stranách. Jedna skupina má strach z něčeho a druhá skupina zase z něčeho jiného. Na strach útočíme opět strachem. To ale není cesta ven z dnešní války. Strach vlastně vede všechny tyto války, boje, rozepře, dělení a separace. Zastrašováním a přesvědčováním ničeho nedocílíme. Tímto opět ukrajujeme svobody druhého a omezujeme jeho vlastní rozhodnutí. V téhle návaznosti mě napadá další věc, se kterou sama bojuju a pracuju s ní. Každý je strůjcem svého života a někdy (často) máme tendence druhé zachraňovat přesvědčováním ve svůj pohled na situaci. Já to chápu. Chceme pro druhé to nejlepší, když se snažíme radit a poskytnout své zkušenosti a rady typu jak by to mělo být a jak to dělat nemáme. Známe to. Dělali to naši rodiče. To je stará známá věc. Ale co jsme, hlavně v pubertě, udělali? Vyprdli se na to a obešli rady rodičů, šli vlastní cestou, často si pěkně natloukli zadek a obličej, ale vytvořili jsme si vlastní zkušenost. Musíme pochopit, že každý má svůj život ve vlastní režii. A tím, že se budeme snažit život druhého nějakým způsobem korigovat, mu nijak nepomůžeme. Spíš si kladu otázku: „Snažím se tím pomoci tomu danému člověku, nebo tím zachraňuju sebe?“ Dělám skutečně to nejlepší pro druhého, když mu neposkytnu svobodnou volbu a nenechám ho tvořit si vlastní zkušenosti? Nemá pak, bez těchto našich zásahů, člověk v rukách skutečnou svobodu? Je to těžké se s tím smířit, ale každý drží zodpovědnost za svůj život JEN VE VLASTNÍCH RUKÁCH.

Jak si představuju cestu ven? Jak jsem už zmínila, hlavním hnacím motorem je strach. Na strachu současná hra pokračuje a jenom my sami můžeme přestat hrát. Můžeme vzít karty do vlastních rukou a rozehrát hru novou, nebo je úplně zahodit, říct „DOST“ a tvořit po svém. Doba směřuje a ukazuje prstem na to, že jsme příliš závislí na konzumu a měli bychom směřovat k vlastní soběstačnosti. Na vlnách strachu pojedeme v této hře dál a neustále budeme omílat tu stejnou nefunkční písničku dokola. Aktuálně je celý svět rozdělen a teď je jenom na nás, pro jakou cestu se na úrovni kolektivního vědomí rozhodneme. Jsem ale přesvědčena o tom nejlepším, a tak na tom pracujme každý sám za sebe. Zkusme být oporou pro sebe, pro druhé a pro společnost. Nemáme ani tušení, jak moc velkou silou prozařujeme do svého okolí a jak moc jej naše vnitřní nastavení ovlivňuje. Nelíbí se mi, jak se kolem mě line strach? Tak jsem si ho zvědomila v sobě samé, přiznala jsem si, že strachy uvniř sebe mám, bojím se toho a toho a poznala jsem se s tím. Nechci se tomu vyhýbat. Chci s tím pracovat. A teď, co bych ráda viděla ve svém okolí? Respekt, soucit, pochopení a naději... třeba. Tak se snažím přesně toto pěstovat v sobě a nést to uvnitř sebe jako lucerničku, kterou si prosvětluju okolí.