Doba datová
Kdo dneska není na internetu, jakoby nežil a nevěděl o světě. Ano, prostřednictvím internetu můžete virtuálně navštívit druhou půlku světa, dozvědět se nejdůležitější informace z kterékoliv země, poznávat kultury skrze videa a příspěvky na sociálních sítích, seznamovat se s lidmi z různých koutů, kam se třeba jen tak nedostaneme. Internet nám servíruje denně tolik informací, kolik člověk před 100 lety posbíral možná tak během celého roku. Takže, dobrý sluha, ale zlý pán. Co víc k tomu říct. Takže konec článku? Ne, jistě, že ode mě ještě nemáte pokoj.
Já jsem z generace Y, čili dítě narozené v době 90´s. V době, kdy se začaly používat osobní počítače ještě o velikosti kuchyňské linky a složitosti laboratorního stroje. Počítač jsme sice začali využívat už na základní škole, ale než se takový pěkně tlusťoučký stroj nastartoval, tak byl skoro konec hodiny. A když už z nás měl někdo takový stroj doma, tak nás většinou od toho rodiče drželi dál a vyháněli nás od obrazovek ven. Zkrátka to byla, v době mého dětství, ne zcela samozřejmá výbava domácnosti. Samozřejmě, s postupem času, díky škole a IT hodinám, potřeboval člověk každodenní přístup ke svému PC. Na střední se k tomu přidaly chytré telefony, které si jsou prostě chytré jen tak a myslí si, že nás přechytračí.
S příchodem jednoho takového chytrého kamaráda přišly i sociální sítě a jedna taková vada. Ty telefony se začaly lidem lepit na ruce. Nejdřív si člověk řekne, jestli je to nějaká magnetická přitažlivost, nebo ty telefony výrobci potřou lepidlem, a v závěru si uvědomí, že jeho mobil má tuhle vadu taky. Mám volno, sedím na hodině, čekám na metro, sedím v kavárně a hle... telefon mi sjel do ručky. To je ale zlobivý telefon, nemohu se ho pustit. Pevná linka tohle nedělala!
Aby chytré telefony tuto svou moc ještě znásobily, přidaly se k tomu nejrůznější lákadla od mobilních operátorů, jako jsou neomezené tarify, volná data navíc jako dárek za věrnost, neomezená data přes léto a mobilní technologie umožňující rychlejší datový přenos, tedy 3G/4G a nastupující 5G technologie. Díky těmto zmíněným technologiím a všudypřítomnému pokrytí nebudeme, vlastně už nyní nejsme, ochuzeni o krok bez připojení k internetu. Nejede tramvaj? V klidu, otevřu si IDOS, přestože je jízdní řád hned přede mnou. Zajdu si na kávu s krásným latte art navrchu, přivoním si k němu, chci se napí... ne, moment, ještě to nejdřív cvaku a postnu na Insta, aby všichni sledující věděli, jaký mám hezký den a užívám si kávu s nakresleným srdíčkem navrchu. Wau, líbí se to 40 lidem, jak si užívám tento krásný den. Určitě ti lidé na internetu jsou rádi i za mě, jaký mám hezký den.
Tím se dostávám k ožehavé problematice sociálních sítí. Začalo to Facebookem a příspěvky o pejskách a kočičkách a končí to nebezpečnými výzvami na Tik toku. A kam to půjde dál? Tam, kam my sami dovolíme, a dokud budeme těmto sítím podvoleni. Můžou za to jen samotné sociální sítě? Ne, můžeme si za to i my sami! Volný čas, reálné přátelé, reálnou konverzaci, prohlížení skutečné přírody a prožívání skutečných zážitků v přítomnosti jsme nahradili jednou věcičkou, která se vejde do naší dlaně a má tu lepkavou vlastnost. Místo toho, abychom své zážitky prožívali vědomě, je nejdřív předhodíme našim sledujícím do příspěvku, kde sbíráme lajky. Hmm, lajky. To zní jako pes Lajka, ale nějaký dobrý český ekvivalent mě teď nenapadá. Co tyto lajky převést do jejich emočního významu? Nahrazují nám vlastně odměnu, pocit uznání, pocit „jsem viděn/a“, uspokojení, pocit toho, že někoho zajímáme a jsme součástí něčeho a nejsme sami. Jistě by vás napadli další významy.
Na sociální sítě utíkají čím dál více mladší lidé, ale i děti, které dostanou nějakého takového chytrého kamaráda do ruky, protože to mají všichni. A možná i proto, a tím se nechci nikoho z rodičů dotknout, je touto hračkou dítě zabaveno a nemusíme mu věnovat tolik času a pozornosti, protože na to v dnešní době zkrátka není čas. „Promiň, nestíhám; nemám na to náladu; já ale opravdu na tyhle hlouposti nemám čas!“ To možná slýcháme kolem sebe a děti od svých rodičů. A tak určitou práci, tedy pozornost dítěte, za nás odvede tablet, mobil a další nějaký chytrý parťák. POZORNOST. To je ta odměna, kterou získáváme při pobytu na sociálních sítích. Získáváme pozornost, která nám patrně schází doma / v rodině / mezi přáteli / v práci, nebo nevěnujeme dostatečnou pozornost sami sobě a svým pocitům a myšlenkám. Nemluvě pak dále o tom, jaké nástrahy a podvodníky lze nalézt mezi uživateli těchto sítí. Je to nebezpečné prostředí, o kterém se dnes školí jak děti, tak i učitelé. Což o to, přednášky jsou dobrá a velmi přínosná věc, ale učitelé už tolik neovlivní to, jaké má dítě doma vztahy a jaká tam jsou nastavená pravidla. Z domova si dítě odnáší nejvíce.
Tak a zase od dětí k puberťákům. Není to tak dlouho, co jsem ještě byla držitelem koncovky „teen“. Za našich dob ale byly chytré vymoženosti novinkou a ne ještě úplnou samozřejmostí u každého. Dnešní puberťáci s tímto stylem mobilního života vyrostli a přijde jim trendy mít ve 12 letech na profilu vyvěšeno „jsem single“ a samozřejmě seflíčka z každé akce. Idoly hledají mezi influencery a youtubery a platební kartu vlastní už ve věku, kdy jsme my dostali leda tak 5 Kč do prasátka a sledovali, kdy už budeme mít na kopečkovou zmrzlinu. Ach, teď si přijdu jako naši prarodičové, když nám jako malým říkávali, že v dobách jejich dětství byla jedinou hračkou klacek a kámen.
Problém, který se pak týká všech věkových kategorií je ZÁVISLOST A ZTRÁTA KOMUNIKACE. Ač si hodně z nás nepřipouští a nechce připustit, jsme závislí na technologiích kompletně, respektive od pračky až po chytré telefony, den bez technologií si nedokážeme představit. Samozřejmě včetně mě, aby to nevyznělo, že kážu vodu a piju víno. Pojďme se ale zaměřit především na závislost na mobilních telefonech. Zjistila jsem, že strach a stres ze ztráty mobilu / nedostupnosti internetového připojení / nedostupnosti na sociální sítě apod. má už svůj název „nomofobie“. Jedná se oficiálně o psychické onemocnění. Zkrátka jsme si vytvořili další z mnoha závislostí a musíme se znovu učit fungovat i bez telefonu. V poslední době vyplouvají na povrch výpovědi lidí, kteří si prošli mobilní závislostí, závislostí na sociálních sítích, či sociálním vyhořením. Možná už jste zaznamenali termín „sociální detox“. Řekla bych ale, že je to nevhodný termín. Pod pojmem sociální se skrývají dvě různé věci. Tedy, omezení sociálních sítí, nebo sociální kontakt a sdružování, které jsou naopak velmi potřeba, respektive jsou nepostradatelné. Určitě je vhodné zařadit alespoň jeden takový den v týdnu, kdy sobě i mobilu necháme dobít baterky a přepneme do určitého klidového režimu. Možná někteří mají už při této myšlence dilema, co budou vlastně dělat. Tak přes den jsme stejně v práci. Bez mobilu si třeba najdeme i čas na konverzaci s kolegy a na poklidný oběd. Ráno se v klidu nasnídáme, po práci nás čekají doma jistě nějaké povinnosti, následuje večeře a navečer si otevřeme pěknou knížku a dáme si k tomu třeba i dobrý nápoj. Zdá se, že tento den máme vcelku plný práce. A možná si bez mobilu v ruce všimneme věcí, které jsme přes mobilní obrazovku neviděli. Můžeme se na práci lépe koncentrovat, více se zapojit do nějaké zajímavé diskuze s kolegy, rodinou, přáteli. Bude nám lépe chutnat, když se při jídle budeme jen tak koukat ven na přírodu, nebo jiný hezký výhled. A možná si na konci dne uvědomíme, jak byl tento den zajímavý a přínosný.
Co se týká druhého problému, tedy ztráta komunikace (myšleno osobní / reálné komunikace), je pro lidi komplexně, podle mého názoru, více devastační. Často vídám, že se lidé nedokáží mezi sebou bavit, aniž by se nepodívali do mobilu a nevyřídili si pár zpráv, nezkontrolovali FB a nepřečetli si titulní názvy článků na Seznamu. Mně osobně toto přijde urážlivé, když se někdo věnuje barvené hravé obrazovce více než mně v čase, který má být věnován právě sobě navzájem. Viděla jsem i několik případů, kdy holka s klukem vyrazili na večeři / do čajovny / do kavárny apod., a oba zaujatě hleděli do mobilů. Patrně uvnitř mobilu bylo něco důležitějšího na práci a konverzace možná skončila na tom „Kde je záchod?; Kde je číšník s tím jídlem?“ a „Kdo bude platit?“ Přes mobilní sítě a komunikační kanály také často píšeme ve zkrácené formě a ve zkratkách. Není tedy udivující, že naše slovní zásoba a úroveň gramatiky se stále snižuje. Nemluvě o česko-anglických slovních obratech a (ne)smysluplném vyjadřování.
A to si říkáme moderní a pokroková společnost. Společnost, která si sama vytváří problémy, navzájem se ničí a následně hledá cestu, jak z toho ven. Prostě začarovaný kruh...