DOBA KORONAVIROVÁ NÁS VŠECHNY ŠKOLÍ

Jak jsem v předchozím článku – Úvod do doby koronavirové – na konci uvedla, tak bych chtěla na téma koronaviru nyní navázat ve smyslu, jak jsem dobu vnímala a co mi přinesla, ale nejenom mně, ale možná i některým z vás, kteří tento text čtete.

Zpětně se na to všechno dívám jinýma očima a určitě za dalšího čtvrt roku to budu vidět jinak. Je však správné se posouvat ve svých názorech a učit se z minulosti. Podívat se současnýma očima na to, co se stalo. Já osobně jako prvotní zisk vnímala čas, který jsem dostala na přípravu do školy. Chodila jsem do práce a dálkově studovala mimo Prahu. A právě před státnicemi jsem dostala možnost se v klidu na zkoušky připravit. Byla jsem připravená na záhul, stres a tlak. Tak tomu bylo po celou dobu mého studia. Ale mně bylo najednou dopřáno spousty času, kdy jsem měla nejen čas na přípravu do školy, ale i na utřídění svých myšlenek a na své koníčky. O tom bych si mohla za „normálních“ okolností nechat jen zdát. Zhruba v dubnu mě napadlo si sepsat, co mi měsíc pozastavení běžného života přinesl. Poslala jsem to svým kamarádkám a některé se také nechaly inspirovat a poslaly nazpět zase své zkušenosti. Bylo fajn se pozastavit a zamyslet se s vděčností a pokorou nad situací. Ale zcela chápu, že pro mnoho z nás bylo a stále je velmi těžké až neuchopitelné vnímat tyto významné zásahy do běžných životů vědomě, klidně a pokorně. Je to doba, kdy se projevuje, jak dokážeme zareagovat a použít to, co jsme se doteď naučilli. Alespoň takhle to do určité míry vidím já. A jak se zdá, tak nás krize opět srazila na kolena a profackovala. Panika, strach, pesimismus mají častokrát větší sílu. Přisli jsme o část ze svého původního života, možná o více částí a možná o všechno. A možná, že je to tak všechno dobře. Třeba se odstranilo všechno, co už do našeho života patřit nemělo. Něco jsme ztratili a máme možnost přijmout do života příležitosti, lidi, práci, bydlení... cokoliv, na co doteď nebylo v našich životech místo, čas a nebyly jsme na to připraveni. Zdá se to jako jednoduchá odpověď na celou tuto situaci, ale určitě tomu tak není. To by bylo velmi zjednodušené a naivní. Toto je pouze jeden z mnoha dalších pohledů na věc. A navíc můj osobní názor, ale možná i váš a vašich blízkých, kdo ví. To by pak ale byla pozitivní zpráva, pokud někteří korona krizi vnímají obdobně. Bohužel, já se častokrát setkávala s lidmi, kteří strachu podlehli, a jak bylo řečeno v jednom rozhovoru s MUDr. Janem Vojáčkem, tak se spíše jedná o epidemii strachu, což mi přišlo jako velmi trefné označení.

Musím přiznat, že i já jsem se zpočátku potkala se strachem, který na mě zaútočil, ale trval pouze pár dní. Avšak to nebyl strach vyvolaný mými domněnkami a představami. Ty byly převzaté od mé rodiny. Druhým startérem byly atakující hlášení z hlavního toku informací a zpráv. Jakmile jsem si uvědomila, že můj strach je neopodstatněný, nepatří mně, ale mému okolí, tak jsem měla pocit jakobych vyvázla z okovů jakési těžké síly, která mě stahovala dolů a svírala mi krk. Teď si uvědomuju, jak hrozné a zatěžující je v takovémto strachu přežívat po delší dobu. Potkala jsem se  a žila s různými strachy, ale v tomto případě jde o kolektivní strach a davovou paniku z konce, ztráty, smrti, ale vlastně i života. Lidé se rozhodli vzdát se svých radostí ze života za cílem záchrany. Ale záchrany čeho? Chápu, že strach je namístě, pokud nám jde o život. Je to přirozená reakce a je do určité míry zapotřebí. Neměl by nás ale ovládat, zužovat a mít nás pod kontrolou. My máme mít strach pod kontrolou. A strach v tomto případě není záchrana. Ale opakuji, že zcela chápu reakce lidí, tedy do jisté míry, když jsme těmito emocemi denně masírováni. Zkouším si představit, když bych to vzala z druhé strany, jak by to vypadalo, kdybychom byly takto ovlivňováni láskou. Pokud strach má takovýto vlnový účinek, který doléhá daleko za hranice, tak proč by láska neměla stejnou schopnost? Možná se ptám úplně blbě a proč se na tom vůbec ptám, ale je třeba občas zmínit i něco trapně logického a jasného, protože to pak máme přímo na očích.

Nicméně se ještě v krátkosti vrátím k tématu strachu a paniky. Vlna těchto nízkovibračních energií dosahuje tak daleko, že se lidé se začali navzájem bonzovat/udávat ve víře, že chrání sebe a plní obraz vzorných občanů dle představ našich vládních činitelů.

Krátce po první fázi kolektivního strachu jsem si prošla fází konspirační. Samozřejmě vím, že konspirace je jen onálepkování něčeho, co není potvrzeno „seriózními“ médii hlavního proudu, není potrvzeno vědecky a lékařsky, nemělo by se o tom mluvit a každý, kdo tomu věří je blázen. No, nicméně tato fáze mě opět dostala do nízkých energií, do stavu zoufalství a strachu o naši společnost a říkala jsem si, že nás zase Ti/Oni, kdo za nás rozhodují, dostali a mají všechny v hrsti. Tak to ne! Pořád blbě. To není ten přístup, ve kterém vydržím delší dobu a už vůbec to není naladění, které by prospívalo mé psychice a tělu. Přišel čas povypínat všechny kanály, které by mě opět stáhly do úrovně, na které si média hlavního proudu zakládají, profitují z toho a snaží se nás dostat tam, kam potřebují. Kam? Do úrovně nevědomí, strachu a snadné manipulovatelnosti.
V takovémto stavu ochotně a ještě s pocitem spasení přijímáme „bezpečnostní“ opatření, bez kterých údajně už nadále nemůžeme žít. Ono nám to je možná zprvu představeno jako jakýsi záchranný balíček, který ale nakonec zůstane zakotven v systému.

Krizovky byly za mnou a co teď? Najednou jsem si uvědomila, kolik mám času a co všechno mohu dělat, ale zároveň nemohu, jelikož mi stát nedoporučuje, či dokonce zakazuje některé aktivity a některá místa. Být doma sama se sebou nebyl až takový problém. Je to stav, který mně osobně   v podstatě vyhovuje, ale jen do určité míry. Pro velkou část společnosti to ale znamenalo krizi ve vztazích a krizi se sebou samým. Je to na zbláznění být sám se sebou, se svými rodinami, dětmi, partnery atd., a to celý den téměř při všech aktivitách. Je v podstatě náročné „nic nedělat“, tedy nevěnovat čas práci a zjistit, že neumíme využít čas sami pro sebe, užít si tento čas, kdy se můžeme zklidnit, zastavit, nadechnout se a poslechnout si své myšlenky a pocity. A proč? Protože bychom zjistili něco, co jsme doposud podvědomě potlačovali, vysunuli z našeho vědomí a nevěnovali tomu pozornost. Ale vždyť tohle jsou podstatná témata, která se týkají nás samých. Nás individuálně. Ale pravda bolí! A tyhle hnusy a temnoty teď najednou měly příležitost vyplout na povrch, a to hromadně.

Chraňme sebe, chraňme starší a oslabené. To dává smysl a musím uznat, že je velmi pozitivní, že díky této situaci se zaměřila pozornost na starší jedince a naše prarodiče. Ale opět zde, jako na všechny z nás, působí především faktor strachu a paniky, což oslabenému tělu rozhodně nepřidá. Některé zprávy na mě promlouvaly tak, že přežijí jen ti nejsilnější. Tím máme na mysli jedince s dobrým imunitním systémem, zdravým životním stylem, vyváženou psychikou a s určitou úrovní fyzické kondice. Ale neplatilo to i dříve? A neplatí toto pro jakákoliv onemocnění? Respektive, nejedná se o zjednodušeně prezentované faktory, kterými předcházet nemocem? Jak se tedy změnil přístup k našemu zdraví od doby nástupu údajné pandemie? Více se o všem mluví. Myjte si ruce. Ano! Když přijdeme domů z venčí, když jdeme z toalety, před tím než jdeme jíst. Ale všechno přiměřeně. Nejsem žádný odborný specialista, jen člověk se selským pohledem na věc. Ano, je třeba hygiena, ale do určité míry tak, aby si tělo dokázalo samo poradit a nebylo oslabené a tolika závislé na chemickém a toxickém prostředí, které nás denně obklopuje. Měli bychom jíst hodně ovoce a zeleniny, měli bychom mít dostatek vitamínu D a C, měli bychom chodit do přírody, chodit na procházky a sportovat. To vše je samozřejmé, nebo přinejmenším to dává smysl. Ale od února jsem si toho všímala častěji i ve zprávách. Je to zkrátka potřeba jen lidem připomenout. Jeden z mála pozitivních přínosů, které jsem z počátku zaznamenala, se ale v kurzu nedržel příliš dlouho. Tyto informace se šířily mezi mainstreamovými články možná tak nanejvýš měsíc, co si tak vzpomínám. Následně až do současné doby přišly na řadu články ohledně léků a vakcíny, které jsou v procesu přípravy a vědci na nich usilovně pracují, aby nás spasily před nebezpečným virem. Tyto informace byly servírovány na denní bázi, aby svým způsobem uklidnily lid, že spása je v dohlednu. Tím ale nesnižuji riziko a nebezpečnost samotného viru. Jde o to, jaká pravda je uvnitř této obrovské bubliny, ve které plaveme a jaký záměr se za tím vším skrývá.

Co se týče důležitých otázek společnosti, či zdraví, lidé potřebují slyšet verdikt od určitých person, představitelů, profesorů a doktorů, kteří jsou kolektivně brány jako autority a mají to výsadní postavení, v tom že nám mohou předepsat, co je pro nás dobré a co není, i když náš vlastní rozum by byl za vědomého jednání s tímto v rozporu.

Na druhou stranu věřím, že někteří z nás si začali uvědomovat sílu svého těla a mysli a zkusí nacházet pomoc v sobě samých a v darech přírody. Doufám, že nejsem naivní, ale v posledních měsících se snažím upínat pozornost na světlou stránku věci, respektive nahlížet na situaci ve světle, než naopak v temnotě, v naději, než naopak v beznaději, a ve víře, než naopak
v zoufalství. Asi proto mě korona krize zatím nesložila na kolena a i kdybych na ně spadla, tak nebudu zoufat, vyčistím ránu, vstanu a jde se dál. Tímto bych chtěla zakončit další část soupisu mých zkušeností  a pozorování v době koronavirové a v dalším článku bych ráda navázala. Ještě na úplný závěr dodám, že je třeba si udělat obrázek individuálně, je dobré vyslechnout všechny názory, pochopit a v klidu představit zase ten svůj pohled věc, nevytvářet další bariéry, neseparovat se, ale spolupracovat, protože teď je ten správný čas toto pochopit a skutečně na tom pracovat.