DOBA KORONAVIROVÁ NÁS VŠECHNY ŠKOLÍ – 2. ČÁST

V koronavirovém duchu se ponese i následující článek. Možná, že obrázek na pozadí a téma článku může působit lehce sektářsky, ale nebojte, od toho tu jsou jiná média. Ráda bych navázala na předešlý text Doba koronavirová nás všechny školí. Nehodlám se s názory druhých stran rozporovat a vyvracet je. To bych totiž dělala to samé, co druhá strana. Vedla si svou a snažila se o své pravdě každého přesvědčit. Vedla si monolog namísto diskuze, jehož podstatu dnes hodně lidí postrádá. Ne, že bych sama obratně ovládala diskuze a plně rozvíjela své kritické myšlení při každé konverzaci. Zase si nebudu hrát na osvícenou bohyni létajícího slona. Nicméně, chtěla jsem započít tím, že stavění dalších barikád mezi námi a okolo nás nemá smysl a nikdy nic nevyřeší. Takto se budeme dohadovat o svých pravdách a představách až do další krize. A stále dokola.

Minulý rok jsem slýchala, že rok 2019 bude předpříprava na rok následující, který bude extra náročný a očišťovací pro všechny z nás. A jak můžeme sledovat rok 2020, ve vibraci čísla 4, je od počátku plný zvratů a dějů, které otřásají kontinenty. Změna za změnou, šok za šokem a následný útlum!... Všechno, co bylo rozjeté a jelo na 200 % bylo zastaveno. Tedy alespoň u nás v České republice. Náš běžný každodenní shon a pravidelná rutina byly rázem utnuty. Jako by vás v běhu na nekonečno kilometrů obestavěla zeď, která nelze přelézt. V raketové rychlosti a vypětí máš zastavit a vypnout motor. No, není divu, že nám všem z tohohle šoku z extrémů do extrémů malinko hráblo. Jsi zastaven v plné rychlosti a s ohledem na fyzikální zákony musíš nabourat.

A na co to tedy vlastně narážím? Zklidni se. Zastav se. Zpomal. Dej si čas a pozoruj dění kolem sebe. Soustřeď se na přítomný okamžik. Zní tohle už sektářsky? Ne, určitě nikoho nechci balamutit. A pokud teď zůstáváš u mého článku, tak věříš, že o nic takového tu nejde. Jde o jednoduché a základní principy našeho bytí. Nic složitého. Ale já si toto začala skutečně uvědomovat teprve teď. Často jsem slýchala a četla o umění přítomného okamžiku. Člověk si říká, jak to všechno dává smysl, ale přebírá pouze slova z řádků. Druhou stránkou je vědomé prožívání a praktikování v reálném životě. Tímto se dostávám k dalšímu nerozřešenému tématu, které mi vkročilo do cesty, respektive mě spíš přepadlo na cestě v průběhu mého žití v době koronavirové.

Práce, škola, práce, práce, škola, škola, domácí práce, uklidit, uvařit, nakoupit, zkouškový, výkon, výkon.... Volný čas? Asi to teď vypadá, jakoby mi ujely prsty na klávesnici, ale snažila jsem se o dramatický vstup do dalšího odstavce. Jak pak asi žila většina z nás ještě do poloviny března roku 2020? Ve shonu, vypětí a ve stresu. Neměli čas na své koníčky, na sebe, na svou rodinu a přátele. Já si tedy v tomto ohledu nestěžovala. Naopak jsem stíhala všechno. Ale jak? Ve vypětí a pod tlakem a také za jakou cenu. To znají pravděpodobně mnozí z vás. Nejpoužívanější odpověď, kterou pravidelně tasíme při konverzaci s někým je: „Nemám čas!“ Před nedávnem jsem si říkala, jak mi schází, že tuhle větu teď nemohu využívat. Scházelo mi jen to říct a ukázat ostatním, že teď opravdu nemám čas, jsem zahlcená, nestíhám a mám pořád co dělat. Nezdá se vám tohle postavené na hlavu? Ale popravdě, kolik lidí si tohle potají myslí a neřekne to. Já se tím netajím. Já se tím učím a vím, že nejsem dokonalá. Moje nedokonalosti mě stále učí a to mě baví. A tak jsem získala příležitost pracovat na svém workoholismu. Jakmile jsem si uvědomila, co je to za blbost toužit po tom nemít čas, tak to opět otřáslo mým smýšlením.

Získala jsem najednou spousty času, který jsem dříve trávila prací a školou. Byla jsem také ráda zahlcená, protože jsem častokrát nemusela přemýšlet nad svým vnitřním světem. V průběhu času jsem pracovala sama na sobě, ale možná, že skutečná práce se svým vnitřním nastavením přichází bez vlivů externího světa, tedy jednoduše řečeno v klidu a tichosti a nejlépe v prostředí, kde se cítíme dobře. Je čas zklidnit svou mysl, která je neustále přehlcená, ale jak na to, když žijeme v takovéto krizové situaci a naši vládní činitelé nás v pravidelných intervalech dopují notnou dávkou injekce strachu.

Zpět tedy k práci na mé pracovní posedlosti. Nebyla to posedlost prací, kterou jsem vykonávala, ale posedlost tím, že jsem neustále v jakémkoliv pracovním nasazení a nevydržím chvíli na zadku. V době izolace mně ale i vám ostatním bylo dáno najevo, že si na ten zadek už jednou sednout musíme a trochu nad svým životním shonem popřemýšlet. Začínám od malých krůčků jako dítko, které se staví na nohy a pohlíží na svět z nové perspektivy. Dělám jednoduché úkoly a domácí práce, které jsem dříve ve spěchu plnila před prací a po práci. Snažím se vykonávat v poklidném módu i tak primitivní úkon jako je např. nakupování. Vědomé nakupování je jedna z praktik, které jsem začala aplikovat. Z člověka najednou vyprchá stres, pod kterým každou činnost vykonával a nemá tendence se rozčilovat.

Najednou mě ty každodenní maličkosti začaly bavit mnohem víc a nepřemýšlím nad tím, kde za 15 minut musím být, nestíhám zvládnout tohleto a támhleto, kolik hodin mohu mít sama pro sebe alespoň v noci během spánku, než odjedu na zkoušku do školy, atd. S určitostí mohu říct, že takovýto den zažívá každý druhý. A v Praze tuplem. Studovala jsem v Českých Budějovicích, které jsem si velmi oblíbila a jednou z věcí, na které jsem se vždy při návštěvě těšila byl čirý klid a nezatěžující atmosféra, které je v Praze přehršel. Jakoby vás město samo vyzývalo k pomalosti a přenastavilo vás na klidný a odlehčený režim. Místní lidé nejsou v takovém vypětí jako v Praze. Vidím některé v parku posedávat, jiní se baví s paní prodavačkou v pekárně u náměstí, lidé jsou usměvaví, když jdou z práce a pravděpodobně každý správný Budějčan vlastní kolo. Možná mě teď někdo z Budějic může opravit a vidí svůj život ve městě úplně jinak, ale takto jsem to vnímala já i mé kamarádky, které Budějovice navštívily letos poprvé.

A právě tento životní styl a vnitřní pozastavení na rychlost lenochoda mě inspiruje při hledání nové cesty dalšího rozvoje a spokojenosti. Tuhle jsem říkala kamarádce, jak na sobě pracuji a jak si užívám a snažím se uvědomovat škrábání brambor. Teď si řeknete, že jsem už opravdu spadla z růžového mraku přímo na kokos. Ale snažím se tím naznačit, jak jednoduše můžeme nacházet spokojenost i v činnostech, při kterých nedosahujeme výkonů a prestiže. Netvrdím, že je třeba se nesnažit a nejít si za svým, ale někdy zkrátka potřebujeme škrábat brambory, abychom si uvědomili, kam budeme směřovat dál. A někdy je možná úplně nejlepší položit ten svůj uspěchaný zadek na židli a nedělat vůbec nic. Jak víme, když hledáš, nic nenajdeš. Nech plynout, pracuj na svém a to, co má přijít, přijde k tobě ve správný čas. Což je podle mě další z věcí, která nás má doba koronavirová naučit. Nastává nové uspořádání světa. Původní systém je nefunkční a kolabuje. Lidé začínají vnímat svět i z jiných perspektiv a uvědomují si, že pouze z toho jednoho materialistického pohledu na svět není možné poskládat obraz celého dění. Končí všechno nefunkční, čistí se prostor, abychom měli možnost začít jinak v našich domovech a v sobě samých, kde celé dějství začíná. Jsem optimistka a tak trochu vizionářka, a tak věřím, že celý tento celosvětový chaos nás chtě nechtě vede k novým vjemům a mohli bychom si konečně začít uvědomovat, že to všechno začíná v péči o sebe. Nestavme se do cesty sobě samým. Bohužel ale přežijí jen ti nejsilnější. Síla v dnešní době už tak moc nespočívá ve fyzické zdatnosti. Je třeba posilovat svou emoční, psychickou a duševní schránku.

Tímto článkem jsem chtěla poukázat na své osobní zkušenosti, jak je možno na krizi pohlížet a na jakých tématech nás koronavirus nutí pracovat a další nám nekompromisně odhaluje. Otázkou je, zda jsme ochotni na sobě zapracovat, nebo hodláme zabředávat ve starých nastaveních, které pro naše nové uspořádání životů již nejsou nadále funkční. „Rozděl a panuj. / Oko za oko, zub za zub. / Historii píší vítězové.“ Zdá se vám, že tato hesla zapadají do dnešního fungování světa? Ztotožňujete se s těmito větami? Vnímáte, že tento způsob uvažování vám dělá dobře? Ne?! Tak se zamyslete nad tím, co můžete udělat vy, abychom pod těmito hesly nadále nebyli vedeni.