Doba koronavirová nás všechny školí – 3. část

Tak se zhruba po půl roce ohlašuji se třetí částí článku o době koronavirové. Je rozhodně s čím pokračovat. Současná doba nabízí nespočet pohledů nejen na náš dosavadní život, ale na náš život celkově a jak se bude odvíjet dále. Tato převratná doba nás nutí přehodnocovat každičký aspekt našeho bytí. O to zajímavější je porovnat náš pohled např. před rokem, po půl roce, po měsíci, atd. Ovšem záleží zda se takhle lidé dokážou ohlédnout a zhodnotit stav před a po. Natož si pak vzít z tohoto úseku ponaučení a zkušenosti zužitkovat.

Sedím, poslouchám Hapku a píšu tento text. Pohlížím ven z okna a s lehkostí si sumíruju posledního půl roku a celkově poslední rok. Ano, je tomu už rok, kdy spadla klec. Otázkou je, zda se lidé dokáží ohlédnout nahoru, neboť by zjistili, že ta klec nemá horní část a cesta k úniku tu je. Zjistili by, že mají na vybranou. Stačí k tomu změnit úhel pohledu, podívat se kolem sebe a svět si prohlédnout všemi směry.

Jak tedy zhodnotit posledních 6 měsíců? No, tak je tu asi 53. vlna strachu, 23. vrstva přes dýchací cesty, 34. protiústavní nouzový stav, 41. návštěva pana plukovníka na místě, které je smrtelníkovi nepřístupné, 33. ministr zdravotnictví, 66. mutace, +50.000 dávek vakcín, -159.000 dávek vakcín, 143. nový účes paní ministryně angličtiny, +93.450 lůžek v přespolní nemocnici, -96.840 volných lůžek a 0 přespolních nemocnic, Praha hledá svoje Krkonoše... na Petříně to asi nebude, dvě děcka z různých domácností na dětském hřišti jsou největší gangsteři... No, dobře. Seriózním článkem tento úsek zrovna nevoní.

Všichni se jistě shodneme, že společnost, a to nejen u nás, je rozdělena na dvě základní skupiny. Můžeme je nazývat „rouškaři“ a „antirouškaři“, „koviďáci“ a „popírači covidu“, „vakcinátoři“ a „antivakcinátoři“ a můžeme pokračovat dál. Všimněte si, že druhá strana je vždy v něčem „anti“. Jde prostě ostře proti tvrzení první strany. A tyto dvě proti strany se budou neustále dohadovat, osočovat a napadat se. Není to první situace, při které se lidé radikálně rozkrojili na dvě poloviny. Jen je to možná v současné době viditelnější. I přesto však musím uznat, a nebudu určitě jediná, že agresivnější je ta část lidí, která se onemocnění intenzivně bojí až tomuto strachu propadli. A je to pochopitelné. Původcem jejich strachu je onemocnění, smrt. Druhá strana, řekněme „anti-koviďáků“, má strach z existenční nejistoty, ze ztráty práce/podnikání, sociálního a kulturního života a nakonec úplného zániku svobody v jakémkoliv smyslu. Ano, zcela jistě je to opět oprávněný a opodstatněný strach, kterému se strana „koviďáků“ vysmívá. Stále ale platí, že strach ze smrti je mnoho násobně silnější a lze prostřednictvím něho manipulovat nejen s pár lidmi, ale s celou společností. Ochotnější         k otevřené diskuzi je ta část populace, jež je osočována z popírání vůbec existence nějakého onemocnění. Jak to tedy je? Lidé mající strach ze smrti se střetnou s názorem, který ohrozí ten jejich a vnímají ho jako napadení. Pokud jsme o něčem na pevno přesvědčeni, vnímáme jiný názor / jiný úhel pohledu, jakožto útok na tato přesvědčení. Útok, proč? Tvrdý náraz na zadek bolí. A stejně tak bolestivý je náraz s jinou nepoznanou realitou.

Dalším problematickým aspektem současné doby je stále zvyšující se agresivita. Čím déle trvá nejistota a východisko problému je v nedohlednu, tím se logicky zvyšuje nervozita lidí. Postrádám jakoukoliv podporu, zmínku o naději, nebo obyčejnou pochvalu směřující k nám všem. Jedni vidí pomoc v dodržování opatření, druzí ji vidí v demonstracích, které upozorňují na možnou ztrátu svobody. Jedni žijí v domnění, že nenasazenou rouškou ohrožují své okolí, druzí vnímají neustálé nošení roušky jako naopak možné ohrožení na zdraví. Je to sobeckost? Ve své podstatě máme každý z nás starost sám o sebe. Což o to. Je to přirozené a úplně v pořádku. Kdyby se takhle vždycky každý staral sám o sebe, tak máme rázem po tolika problémech...

Takže jsme opravdu, především my, kteří se alespoň zamýšlíme nad dopadem dlouhodobého nošení roušek, aktuálně zcela všude, tak bezohlední a sobečtí vůči svému okolí? Je takový člověk nebezpečný a je třeba ho umlčet? Je třeba takovým lidem zakázat přístup v médiích, osočit je a napadat? Je třeba takovéto lidi označit nejrůznějšími nálepkami a zařadit je na černou listinu? Je třeba podstupovat všechny tyto kroky namísto otevřené diskuze? Bohužel jsou tu mezi námi takoví jedinci a skupiny, kterým otevřenost nevoní, respektive nehodí se jim do krámu. Valná část občanů nedokáže / nedokázala by uvěřit, že někde je někdo tak ošklivý, zlý a spiknutý vůči nám obyčejným lidem. Je zvláštní, že to píšu zrovna já, z generace 90s, ale copak naši rodičové nejsou poučeni minulým režimem? Je pravda, že ne všichni z našich rodičů a prarodičů patřili mezi tehdejší disidenty. Neklonili se a ani dnes se nekloní na jednu, či druhou stranu a proplouvali dobou prakticky bez zásadnějších dopadů. Způsob tehdejší manipulace, umlčování, stíhání a následné lynčování, jakoby jejich vnímání zcela unikala. A právě takovýto lidé budou na současnou dobu pohlížet stejným měřítkem. Pokud nedokázali vnímat manipulaci tehdy, kdy byla tak rozpoznatelná a mnohonásobně méně komplikovaná jako ta dnešní, tak jí nebudou vnímat ani dnes.

Dnešní nástroje pro ovládání společností jsou o mnoho sofistikovanější, propletenější a důmyslnější. Budu ale pozitivní. Každá mince má dvě strany, ehm vlastně tři, zapomínáme často na hranu mince spojující rub a líc. Podle mně procházíme vývojem k lepšímu, co se týká fyzického utrpení. Podívejme se na stíhání nepohodlných osob. Ještě v nejtemnějších časech komunistického režimu bychom byli za dnešní šíření „dezinformací“ sledování a umlčeni za mřížemi a patrně by nás neminuly fyzické tresty, ne-li trest smrti. Byli jsme schopni se navzájem upalovat, střílet a kamenovat, dostat lidi jiného názoru na úplné psychické a fyzické dno. Kdežto v dnešní době brojíme především prostřednictvím informačních technologií a sociálních sítí. Nová doba a její společnost vyžaduje novou formu ovládání a dovolím si říct přímo války. A tím se dostávám k dalšímu bodu, který navnímávám z aktuálního dění.

V minulém roce odstartovala nová vlna, dnes oblíbené spojení, na které se dále poneseme   a už nás zpět nevrátí. No, viděli jste někdy vlnu dělat zpátečku? Slogany typu: „Budeme žít jako dříve,“ jsou jenom PR řeči, protože i ze svých vlastních zkušeností musíme přeci vědět, že když nastane nějaký zásadní zvrat, tak se náš život jistým způsobem změní a je tím ovlivněn. Letošní rok tak teprve nabere na obrátkách. Zkouší se na nás, co všechno vydržíme, co dovolíme a kam až jsme schopni zajít. Možná taková maturitní zkouška z toho, čím jsme si v minulosti prošli. Je teď ale na každém z nás, jestli před komisí uspějeme, nebo ne. Nemůžu říct zcela jistě, jestli stojíme na prahu zlomu v dějinách lidstva. Astrologové by patrně měli k tomuto jistě co říct. Nicméně za posledního půl roku jsme zaznamenali na nebi planetární aspekty, které ohlašují jisté přelomové úseky na naší zmíněné vlně. Čím dál více lidí zjišťuje, že je něco v nepořádku a růžové brýle padají ve velkém na zem. Nikdo z nás teď neví, kde je úplná pravda v tom, co se děje za oponou. Jisté ale je, že ne všemu, co se říká   v mainstreamu, skáčeme na špek a přestáváme na něho skákat hromadně. Dalo by se říct, že polovina společnosti seskákala ze špeku. Je ale potřeba neustále klást důraz a držet se pravidel „všeho s mírou“ a „být ve středu“. Přílišné propadnutí strachu, nebo naopak přehnané konspirování přispívá k rozdělování společnosti a k celkové nerovnováze, která nás nikam neposune. Neustále se totiž houpeme na miskách vah a balancujeme z pravé na levou. Ale to se týká téměř každého tématu, o kterém se bavíme, např. i na tomto blogu. Přebíháme z extrému do extrému. Vybíráme neustále jen ze dvou stran mince. Orel je lepší než panna a obráceně, a přitom si nejsme schopni, po tolika staletích, vzít ponaučení a to nejlepší z obou stran.

Tahle vychýlení si rovněž vybírají svou daň. Tučnou daní v dnešní době je ztráta sociálního kontaktu. Právě to považuji za jeden z nejvlivnějších faktorů, jehož boty podkopávají zbytky dnešní stability. Jedeme na home office, distančně od školky až po dojení krav, s rohlíkem    a kelímkem kávy dorazí podomní prodavač přímo před dveře, na výlet do domácí přírodní rezervace a dovolená strávená na vakcinačních Bahamy. – Konec české humorné vložky.

Ať už se setkáváme pravidelně s kolegy na pracovišti, se zákazníky, kteří zavítali právě k vám pro váš úsměv a klientský servis, se sousedy během cesty do práce a řešíte, kdo v baráku je nehlučnější, se spolužáky ve škole, ale i po škole, třeba na kroužcích, vídáme známé z jógy a prodýcháváme společně do čtvrté čakry, zajdeme si s kolegou na večeři a podrbeme vedoucího, zafilozofujeme s přáteli v čajovně, s rodičema zajdeme na divadla a nad sklenkou vína debatujeme, spíš se dohadujeme, kdy už konečně založíme rodinu atd. Sociální kontakt je součástí našeho každodenního života. Nevyhneme se mu, ale ani bez něj nedokážeme přežít. Je nesmírně podstatný a jsou na to i vědecké studie, pokud je tu někdo takový, který klade důraz na tzv. „Evidence based medicine / Medicína založená na důkazech“. Ne nadarmo se říká, že jeden bez druhého nedokážeme žít. S tímto je spojená psychika a dostáváme se tak k tématu psychosomatiky. Dlouhodobý strach, úzkost, vidina současné situace bez východiska a sociální distanc zásadním způsobem snižují imunitu. Vidíte, jak je vše propojené? Vliv vnějšího prostředí způsobí změnu v naší psychice, která následně zanechává stopy na fyzickém těle. Nejen, že jsme oslabeni, ale můžeme si příznaky onemocnění (jakéhokoliv), nebo nemoc jako takovou, snadno vyvolat výraznou změnou prostředí, ve kterém trávíme hodně času. Přesně to je ta daň, která se bere na lehkou váhu a přitom může způsobit mnohem silnější a dlouhodobější následky, než je samotná pandemie. Lidé častěji užívají antidepresiva a navštěvují psychologické ordinace, a to nejen dospělí, ale velmi často dnes i děti. Kde jsou např. data o psychickém stavu lidí, počtu sebevražd, domácích násilí apod. Mohli bychom pokračovat na další stránky o tom, jaké jsou vedlejší efekty jako cena za „ochranu“.

Zakončím to přáním a vizí o tom, abychom tento, již rok trvající stav, přečkali ve větší psychické odolnosti, podívali se zpět a zhodnotili náš osobní posun, vnímali změny a dokázali si z toho vzít ponaučení. Bylo by fajn, kdyby každý začal u sebe, protože bordelu někde v komoře máme víc než dost. Dbejme hlavně na prevenci a posilování imunity, psychického zdraví a vyrovnanosti.