Dva pohledy. Dva světy.

Vracím se v myšlenkách zpátky do mých školních let, vysokoškolských let, když jsem sotva skončila střední školu. Po nástupu do školy jsem ale obratem zjistila, že tohle místo není pro mě, a tak jsem se za každou cenu snažila tomuto prostředí vyhýbat. Doma se to však setkalo s kritikou, s ultimáty a zcela jiným pohledem na věc. Moje oči viděly naprosto destruktivní prostředí, kdežto rodina viděla místo, kde mohu najít lepší život (hlavně ten kariérní). A tak začala doma válka dvou světů, tedy dvou zcela rozdílných pohledů na věc. Jeden bez pochopení pro druhého. Oba pohledy vnímaly „lepší život“ naprosto rozdílně. Diskuze a pochopení zmizely a zůstal jen boj, hádky a situace, které už přetékaly v papiňákovém hrnci. Až jednoho dne, světe div se, celý hrnec bouchnul. Dva pohledy a dva rozdílné světy se naprosto míjely na cestě a naopak každý soupeřil o své přežití.

To bylo jen na úvod k tomu, s čím jsem si téma tohoto článku asociovala. Každý zažíváme situace, kdy naše konverzace vyjde z cesty a setkáme se s nepochopením. Ona konverzace, to je asi takový slabý odvárek. Co teprve když přijde na zásadní životní situace a rozhodnutí. To je pak sranda hra o trůn dvou světů!

Prvně to známe z dětství. Jako malý dítko ve svém malém světě jsem byla přesvědčena, že rozblemcané syrové těsto, které jsem připravila mámě k večeři je pozorné gesto a žila jsem v přesvědčení jakou supr večeři jsem to uvařila. Při pohledu na zdevastovanou domácnost se však pohled mámy setkal s kritikou. Malé dítě celé v nadšení a natěšenosti, jak bude druhý (rodič) reagovat na „milé překvapení“. Přičemž rodičův první obraz na situaci je bordel, exploze, pohroma, práce na víc a nezodpovědné dítě na krku.

Pokračujeme dál do puberty. Období, kdy veškeré situace a konverzace eskalují na nejvyšší stupeň a slova jako pochopení a diskuze jsou úplně mimo hru. V tomto věku se rozhodujeme o naší budoucnosti, což je pro rodiče velmi citlivé téma, do kterého rádi zasahují a snaží se zásadní rozhodnutí života usměrňovat a koordinovat. Není to však žádná výtka a nehodlám tu osočovat rodiče, že za všechny naše chyby můžou právě oni. Mysleli to vždy v souladu s jejich tehdejším nejlepším vědomím a svědomím. Jednali tak, protože měli strach a starost, abychom neudělali chybu, a pak zpětně nelitovali našich rozhodnutí. My však tato rozhodnutí, nebo lépe řečeno přání a rady rodičů vnímáme jako zásah do našeho života. Ta správná cesta a buducnost je viděna dvěma pohledy. Doma vnímají jako nejlepší možné rozhodnutí pro nás většinou další vzdělávání, abychom se měli dobře, měli jistotu lepšího zaměstnání, byli NĚKÝM svírajíc PAPÍR, vykročili do světa a byli tak oproštěni od veškerých starostí. Což ale, jak moc dobře víme, není možné. Není možné se vyhnout veškerým starostem a strastem života. K životu nelze přistupovat s dezinfekcí v ruce a zabalit se do ochranné fólie, abychom se vyhnuli veškerým možným rizikům. To, že nabíráme zkušenosti, děláme chyby a občas si natlučeme zadek je zcela přirozené. Bez toho si nelze vytvořit vlastní pohled na svět, na sebe a na život.

Oproti tomu my, jakožto čerství maturanti, stojíme před rodiči a před zásadním rozhodnutím: „Co se svým životem dál?“ Přičemž z našich úst vyjde verdikt: „Nechci už dál studovat; chci odjet do zahraničí; chci se osamostatnit a založit rodinu; nechci teď nic dělat; chci studovat úplně něco jiného, než jste mi naplánovali...“ atd. Dva pohledy na to, co je pro nás samotné dobré se střetávají, ale míjejí. Rodič ve vší víře a lásce chrání své dítě před špatnou volbou a naproti němu, ve druhém světě, stojí dítě (i když už vlastně dospělý člověk), které je za sebe a za svá rozhodnutí zodpovědné a o tom, co je pro něj dobré, má jiné představy. Tyto dva pohledy se míjejí a otloukají se o sebe jako dva soupeřící tábory. Máma a táta se nemohou zbavit tendence své dítě vést a usměrnit ho svým pohledem na věc. Otázka však zní: „Chci tímto přístupem skutečně ochránit svou dceru / svého syna nebo tím zachraňuji sebe?“

Takové malé děcko má za samozřejmost poznávat svět, zkoumat ho ze všech stran a neustále se učit. Dítě je přirozeně zvídavé a samo o sobě nevnímá kolem sebe nebezpečí a nástrahy. Máma s tátou nás ale vedou, usměrňují a tvoří mantinely, které vymezují co je a co není bezpečné. Vzpomínám si ale, že když jsem byla malá, nechápala jsem, že něco může být špatně a něco dobře. Začala jsem si tak všímat, kdy jsem za věci byla pochválena a mohla jsem být hodnou holčičkou, a kdy jsem byla poslána na hanbu a nějakým způsobem potrestána, abych si na dlouho zapamatovala, že to, co dělám je špatné. Vyzdvihla bych tady to „na dlouho zapamatovala“.

Dva pohledy a dva světy jsou jasně vnímatelné především v dnešní době. I když nakolik je současná doba (píše se rok 2021) v jednání lidí rozdílná oproti historii...

Je potřeba začít asi tím, co tvoří naše vnímání světa a pohled na náš život. Když začneme u sebe, tak jsou to zkušenosti: čím jsme si v životě prošli; co jsme překonali i co nás srazilo na kolena; jaké lidi jsme potkali; v jakém rodinném zázemí jsme vyrůstali. Ze zkušeností si tvoříme vlastní názor na situace, na témata, na lidi, na školu a vzdělávání, na lékaře a zdravotnický systém, na stravování, na přístup k sobě samému a k ostatním, na způsob výchovy atd. Zkrátka všechno možné s čím se denně setkáváme.

Skrze své individuální prožitky vnímáme svět vlastníma očima. Každý z nás má svůj vlastní svět, který tvoří tím, co si zažil (nejen v současném životě), a to především z úrovně nevědomí. Pokud bychom tvořili na vědomé úrovni, nenacházeli bychom se dnes, v zimě roku 2021, jako společnost v takovém stavu, v jakém jsme. Byli bychom už skutečnými tvůrci svých životů a tvůrci systému, na kterém náš svět stojí. I když jsem přesvědčena, že přesně k tomuto postupně směřujeme.

Vrátím se však zpět k tvorbě obrazu světa z úrovně nevědomí tak, jak si to vysvětluju já. Zažívám-li časté nepříjemné zážitky s lidmi z mého okolí (ale i s cizími), nemám-li dobré zkušenosti s partnery a jejich přístupem ke mně, setkávám-li se často s neochotou lidí, má představa o lidech celkově nebude příliš pozitivní. Nebudu jim moc důvěřovat, budu mít problémy otevřít se ve vztazích, či problém vůbec navázat nový vztah, mohu si myslet, že lidé jsou všeobecně neochotní, nikdo mi nepomůže a každý se na mě v nouzi vykašle, a proto nemá nic význam. Nesdílím asi příliš představu o dobrosrdečnosti a ochotě lidí. Vnímám každého člověka individuálně, ale nevěřím v pospolitost a důvěřující si kolektiv. Říkám si, že stejně se každý stará jen sám o sebe, je sobecký a hrabe si pouze na svém písečku. A tak se moje zkušenosti nesou se mnou dál, ale nejsem si jich vědoma. To, co jsem zažívala si stále nesu s sebou v nevědomí a přelévám tento obraz i do všech ostatních situací. Zkušenosti jsou nastřádané v nádobě, kterou mám zasunutou někde v pozadí, zašantrocenou vzadu ve spíži. A vždy, když přijde čas, tedy nastane konkrétní situace, vyleju tuhle nádobu na plátno, což představuje obraz našeho světa. Každý z nás má svou nádobu naplněnou jinou směsí. A každý pozorujeme rozdílné plátno s obrazem své reality. Není to tak pouze o dvou světech, ale o milionech, přesněji o miliardách osobitých plátnech.

Pokud se takto snažím pochopit individuální pohled reality, je pro mě o něco jednodušší pobrat jiný názor. Ne vždycky se to daří. Nejsme nonstop svítící žárovičky překypující pochopením a láskyplným přístupem. Jsme pořád lidi, a tak je přirozené, že nám sem tam ujedou nervy a v moment, kdy emoce bují, se nedokážeme tak úplně držet na uzdě a jednat příčetně a uvědoměle. Přesto ale mně osobně, tohle znázornění individuálního pohledu na věc pomáhá k tomu, abych se učila respektovat, vyslyšet a vžít se do obrazu druhého. A přesně tohle je jeden z těch stěžejních zádrhelů dnešní doby, která vyplavuje na povrch mnoho a mnoho dalších usazenin a odpadů. Lidé si myslí na základě svých vlastních prožitků, že to, co se jim v jejich osobním životě děje, je odrazem celé společnosti. A přitom třeba takový soused od vedle prožívá tenhle stejný svět v naprosto jiných barvách. Soudíme se navzájem, aniž bychom brali v potaz různobarevné životní prožitky, natož to, že každý je zvládáme a vnímáme jinak. Jeden zvládá nosit na zádech těžké životní zkoušky a druhý sotva unese pár lehkých závaží. Ale to je přece úplně v pořádku. Vesmír nám vmete do života takové zkoušky, které odpovídají naší osobní síle a aktuální připravenosti/nepřipravenosti.

Zkusme přistupovat ke každému s ohledem na jeho individualitu a jedinečnost zážitků. Moje pravda nemusí být pravda druhého, ale může být nástrojem pro pochopení a k rozšíření zdrojů, ze kterých čerpat. Neosočujme se za to, co jsme my sami prožili a čím vším jsme si prošli. Omluvou není mínění, že to, jak vidím situaci já, je zkrátka pravda pravdoucí a konec! Diskutujme a snažme se ostatním otevřít dveře k tomu, proč to tak máme a proč to tak vidíme. Neustále tu jedeme v představě: „Co je dobré pro mě, musí být dobré pro tebe.“ Jenže chtít po lidech respekt a úctu je úplně to nejnáročnější, co můžeme po společnosti chtít a současně to v ní i budovat. Co ale zasít semínko?