„Jsme to, co jíme“... celkem už otřelá fráze, která je ale dosti pravdivá, teda podle mého názoru. Můžeme si vzít příklad z článku Poruchy příjmu potravy a přejídání, kde tedy hlavně popisuji projevy, průběh a příčiny vzniku těchto nemocí, které jasně vypovídají o vztahu daného člověka k sobě samému. Vlastně tato věta říká, že to, co jíme, má vliv na naše tělo, zdraví a mysl, ale funguje to i obráceně. Tzn., že podle toho, jak se cítíme a jak se k sobě chováme, jíme. Jen předem upozorňuji, že tento text je čistě můj názor, mé postřehy a zamyšlení. Není to nic potvrzeného, ale je zajímavé a dobré se nad tím zamyslet.

Když tedy vezmu případy lidí s poruchou příjmu potravy, tak můžeme usoudit, že se tento člověk nemá rád, postrádá sebelásku, chce se za každou cenu zničit, protože doposud nepřijal sám sebe. To samé můžeme říct o člověku, který se naopak přejídá a jeho tělo je takový ochranný krunýř. Všechny tyto případy nepřipouští samy sebe, nechtějí se poznat, protože jim okolí dalo jasně najevo, že nestojí za nic. Nemusí to být vyloženě šikana a urážení, ale mohou to být i „nevinné“ poznámky na naší osobu, které umí velmi zraňovat. Ač si to nemusíme ze začátku uvědomovat, tak následky mohou přijít i o několik let později. Nikdy nevíme, co na nás může mít vliv. Malé popichování od spolužáků, kamarádů nebo rodičů dokáže taky ublížit. Obzvlášť v dětství a dospívání. Naznačování od ostatních, že jsme malinko přibrali na váze, nevejdeme se do starých kalhot, naznačení toho, že na to nemáme nebo, že to radši ani nemáme zkoušet. Když se nám něco nepodaří, tak nám ten druhý potvrdí, že to bylo jasné, že to nezvládneme a jsou rádi, že se jim jejich tvrzení potvrdilo. To můžeme bohužel zažívat i v okruhu rodiny.

Podle jídla poznáte člověka

Aneb ukaž talíř a řeknu ti, kdo jsi zač.

Podle talíře můžeme na první pohled poznat, jestli je člověk masožravec, vegetarián, vegan atd. Podle toho, jak člověk jí, můžeme poznat z člověka trochu víc. Někdo se na jídlo vrhá hned, jak mu číšník předloží talíř na stůl, jiný si jídlo pomalu prohlíží, hodnotí ho na oko a pomalu uždibuje a ochutnává, další dokáže oběd jíst hodinu, anebo ho sní během minutky, že se divíme, jestli vůbec to jídlo kousal. Občas dokážu vypozorovat vztah toho daného člověka k jídlu stejný, jako jeho vztah k životu, lidem a sobě samému.

Člověk, který jídlo hltá a rychle do sebe všechno naháže, může ukazovat, že i ve svém životě pospíchá, je neklidný, neumí být asi chvilku v klidu a být trochu trpělivý. Možná je natěšený, ale je tak nedočkavý, že si okamžik nedokáže pořádně a v klidu užít a opravdu prožít přítomnost. Těší se, co bude zase potom a už rychle myslí na budoucnost.

Ten, který jídlo nejdřív zkoumá, prohlíží si ho a pomalu spíš ujídá než jí, tak by se dalo říct, že je nejistý i v tom, co dělá. Je nejistý třeba sám v sobě, ve svých názorech, nemá trvalé zásady, neví, co za chvíli bude a co se může ještě stát. Budoucnost asi příliš neplánuje. Musí najít jistotu, okolí nejdřív prozkoumat a zanalyzovat.

Člověk, který si každé sousto vychutnává, jí pomalu a užívá si pokrm, si stejně tak bude vychutnávat i život. Na nic nespěchá, užívá si daný okamžik, užívá si to, že na tom daném místě vůbec je a může prožívat to, co právě prožívá. Ví, že se něco takového už nemusí opakovat. Je rozvážný i ve svých názorech. Nejdřív promyslí a pak jedná.

Podle složení našeho jídelníčku můžeme sledovat, co nám chybí. Nejen v těle, ale i v životě. Pokud často jíme sladké a cukry, tak si naše duše žádá lásku, něhu, laskavost a pohodu. Takové to teplo domova, které nám evokují sladké zákusky, sušenky a čokolády. Tučná a těžká jídla by mohla znázorňovat prožité těžkosti našeho života, které se snažíme tímto jídlem utlouct a zaplácat. Nechceme naše problémy řešit a děláme, že je nevidíme. Zajídáme něco těžkého uvnitř nás ještě těžším. Pokud jíme záměrně velmi málo, tak nám na sobě nezáleží. Chceme sami sebe trestat za to, jací jsme. Zároveň vyžadujeme pozornost, uznání, pochopení, pochvalu a podporu. Takový člověk, který stále hubne a je opravdu nezdravě hubený, chce na sebe upozornit. To je ale špatná cesta... Když naopak jíme příliš moc a nekontrolovaně, tak potřebujeme velký přísun lásky, lidského tepla, něhy a pochopení (to samozřejmě platí i u lidí, kteří přísun jídla omezují), což vidíme právě v tom jídle. Zaháníme jídlem svou prázdnotu, která je ale bohužel nekonečná, pokud nezačneme řešit sami sebe.

Můžeme zhodnotit třeba i náš vztah k vaření a přípravě jídla. Možná hodně z nás si nechává jídlo připravovat od svých rodičů, prarodičů a partnerů. Takový člověk se asi nechává rád obsluhovat, přenechává odpovědnost druhým nebo se bojí, co z toho vznikne. Jsou tu i mámy, které musí vařit pro celou rodinu a je to pro ně už spíš rutinní práce. Starost o děti, manžela a domácnost je tak náročná, že se stává rutinní záležitostí, ale jak pak vypadá jejich osobní život... Někdo vaření miluje. Miluje ten proces. Líbí se mu, že se prostřednictvím toho může vyjádřit, má rád nové a zajímavé kombinace, rád experimentuje a dává si na přípravě a servírování záležet. Vaření je vlastně takové dobrodružství, které se odehrává na plotně. A dělá mu dobře, že může druhé pohostit a udělat jim radost dobrým jídlem.