Úvod do doby koronavirové

Píše rok 2020. Sotva se naplno rozběhl, všichni jsme byli ještě zazimovaní, i když bez sněhu, a doslova nás obklíčila situace, která by nikoho z nás nenapadla. Celosvětová pandemie pod záštitou nového typu koronaviru Covid-19, který se šíří napříč kontinenty a jeho přenositelnost je až 2,5 krát vyšší než u běžné chřipky, kterou známe. Upřímně jsem do letošního února neměla o nějakém koronaviru ani páru. Ale protože máme kolem sebe denodenně média, která nás školí, všichni jsme o koronaviru Covid-19 získali rychle přehled. Prvotní záběry a informace ohledně tohoto nebezpečného viru pocházely z čínského města Wu-Chan, který si díky tomu získal pozornost světových médií            a dostal se do povědomí nám všem, přestože jsme o tomto místečku doposud nevěděli. I takto se získává pozornost, ale tím nechci zlehčovat situaci. I mě samotnou zděsily záběry místních obyvatel bezvládně ležících na ulicích a v čekárnách nemocnic. Bylo to pro každého šokující, ale zatím nás neovládal strach, dokud se virus držel pouze na asijském kontinentu. Situace ale začala nabírat na obrátkách. Město Wu-chan bylo izolované a obyvatele zhruba po dobu 5 týdnů nesměli vůbec vycházet ven. To vše znělo vemi vážně, ale nás se to stále netýkalo.

Jela jsem v té době (ke konci února) na výlet do Itálie, konkrétně do regionu Lombardie. Vyrazila jsem s kamarádkou a jely jsme přesně po trase, která se následně stala tou nekritičtější v Itálii. Milán, Bergamo a Verona. Při příletu na letiště v Bergamu jsme čekaly v dlouhé frontě, ve které se kontrolovala teplota. Braly jsme to jako preventivní součást kontroly, ale víc jsme to nevnímaly.        V průběhu cesty jsme od rodiny dostaly informace ohledně prvních registrovaných nakažených    a zároveň první evidované oběti v této oblasti. V průběhu cesty jsme nezaznamenaly nějaké významné výstrahy, nebo změny. Turistická sezóna probíhala jako vždy. Teprve při odletu z Milána do Prahy se začalo milánské letiště plnit cestujícími v rouškách. Už v té době jsem patřila mezi výjimky, které roušku ještě neměly.

Situace v České republice se začala rapidně a velmi rychle měnit v následujícím týdnu až dvou, kdy jsme se vrátily z cesty. Začaly se uzavírat školy a pár dnů na to mě poslali z práce domů. Informace se měnily každou hodinu, a tak ani samotné firmy nevěděly, jak se situaci přizpůsobit. Prvotní informace byla, že budeme 10 dnů doma s omezeným pohybem venku. V dalších 2–3 dnech byl zamezen přístup pouze některým státům do České republiky, což se nakonec změnilo  v úplné uzavření hranic. Převratný týden byl završen povinným nošením roušek. Byly jsme tak umlčeni a bez přísunu čerstvého vzduchu. Rafinované? Musím přiznat, že v té době mi to dávalo smysl a nařízení jsem akceptovala s vědomím, že „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.“ Cítila jsem se jako zodpovědný občan. Roušku v každé kapse a natáhnu ji přes půlku obličeje, i v přírodě, při kašli si zakrývám pusu paží, umývám si ruce jedna radost, dodržuji odstup 2 metry na základě upozornění dalšího zodpovědného občana, který mě odstrkuje ve frontě
u pokladny a hrdě nosím puchýřovitý ekzém na rukou z dezinfekcí, které mi ochotně stříkají na ruce v obchodech.

Stanoviska vlády dávaly smysl, pokud bychom uvažovaly situaci jako reálnou a kritickou. Stále jsem ale hledala jistý zádrhel téhle koronavirové akce. Příležitost utřídit si v klidu myšlenky jsem měla tehdy, jakmile jsem vypnula hlavní zprávy a pozorovala situaci vlastníma očima. Na tom není nic tak fascinujícího, ale pro hodně lidí je to zajisté něco velmi těžkého, ale především nepochopitelného. „Jak můžeš nesledovat zprávy?! Vždyť nevíš, co se děje!“ Ano, pravda. Nevím, co každou hodinu praví ministři, kdo z nich se nakazil, kam nemůžu vycestovat, kam nesmím jít, co všechno se zdraží a kdo všechno mě nezaměstná. Které podniky jsou zavřené, které jsou             v prvních týdnech před krachem, kdo nezískal státní podpory a koho zaměstnavatelé vypekli.        V kolik hodin nesmím do obchodu, v kolik hodin může do obchodu moje babička, kde hlídají supermarkety a kotrolují, kdo si může nakoupit teď a kdo až za 10 minut. Kdo si sundal roušku pod nos, jak nosí roušky bezdomovci, jak neposlušní občané popíjí pivo na ulici a jak vypadá velikonoční beránek s rouškou namísto stužky na krku. Ještě v dubnu jsem se tomu všemu zasmála, ale při pohledu zpětně by si spíš člověk natáhnul tu roušku přes oči. Naštěstí pro uvolnění těžké a nejisté atmosféry kolovaly po internetu hromady koronavirových vtipů, které byly vážně dobré. Humor Češi ještě neztratili.

Bohužel celá situace byla a stále je poněkud chaotická a podstatu a pravdu si musí najít každý sám. Někteří říkají, že společnost se rozdělila na dva tábory. Jeden, který je pro roušky a druhý, který je proti. Jeden, který věří na koronavirus a druhý ne. To je tu ale pořád dokola. Situace, která rozděluje společnost. Jak se máme na něčem shodnout, když každý je přesvědčený o své pravdě a nehodlá vyslechnout pohled druhé strany. A další zásadní problém je nepochopení. Na těchto mantinelech jsou stavěny všechny rozepře a boje. Nejsme ale vyspělá společnost, jak nás takto vědci a profesoři označují? Vyspělá ano, ale v jakém smyslu. Můj pocit je, že uzavírání se do vlastní pravdy a jakési trucování je charakteristické pro jednání malých dětí. Já nevím jak vy, ale tohle o vysplělosti naší doby moc nesvědčí.

Sama jsem ještě donedávna věřila, jak závážná je situace s Covid-19. Na druhou stranu jsem nezacházela do extrémů a neovládal mě strach. Pouze mě hnala zodpovědnost vůči sobě              a svému okolí. A tak zcela chápu přetrvávající jednání a vidění současného stavu většinou lidí. Ale je to bohužel právě strach, který masu lidí provází. Jak už víme z historie, tak hlavním strojvůdcem byl vždy plošně vyvolaný strach a následný tlak, pod kterým jsme ochotni akceptovat a souhlasně odkývat opatření a nařízení, která nám v tu chvíli připadají adekvátní a věříme, že nás ochrání. Strach je hlavní manipulátor. Je to ozkoušený nástroj a vždy účinný. Ale jak z toho ven? To už je otázka na další téma.

Mně osobně přinesla karanténa a následný dopad celé pandemie zase nová témata k vyřešení. Už pominu ekonomickou stránku, která na nás bude dopadat následující roky a podle předpovědí (i podle logického uvážení) bude přicházející ekonomická recese silnější než ty, které pamatujeme. My můžeme na krizi pohlížet i z duchovního hlediska, které má důležitost stejnou, ne-li vyšší. A to bych nechala na další část...