Norské fondy financují obchod s dětmi.

Možná už někdo z vás tady zaslechl pojem Norské fondy. Tyto fondy podle oficiálních zdrojů slouží, jako většina neziskových organizací, nebo organizací podobného typu, k dobročinným a prospěšným aktivitám pro státy Evropské Unie a Evropského hospodářského prostoru (zkráceně jen EHP). Tedy přesněji řečeno, prostřednictvím Norských fondů přispívá Island, Lichtenštejnsko a Norsko ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů v Evropském hospodářském prostoru a k posilování spolupráce s patnácti evropskými státy. Příjemci této finanční podpory jsou státy střední, východní a jižní Evropy. Co se týká nás, tak Česká republika pobírá tyto fondy od roku 2004, tedy od roku, kdy vstoupila do Evropské Unie a tím pádem i do EHP.
(Zdroj: Ministerstvo financí ČR)

Barnevernet

Podle neoficiálních zdrojů by Norské fondy měly ale i mimo jiné financovat norskou soukromou korporaci Barnevernet, jejíž podnikatelská činnost není ledajaká. Už z několika stran je prověřené a potvrzené, že firma vydělává na odebírání dětí od rodin. Případy jsou zaznamenány již z roku 2014. A jak tenhle nelidský obchod chodí?

Podle norských zákonů je dítě majetkem státu. Dítě není součástí rodiny! Že tomu nevěříte? Tato korporace, Barnevernet, může legálně odebírat děti od rodin, aniž by rodiče předem jakkoliv upozornila. Důvody k odebrání mohou být v podstatě jakékoliv: nedostatek ovoce doma, udání a názory ze strany školy, sousedů, nedostatečné podmínky doma pro učení, nedostatečně velká plocha psacího stolu dítěte. To, co se považuje za dostatečné určuje Barnevernet, tím pádem neexistují nějaké předem dané kvóty a tak si tito lidé mohou vymyslet, co chtějí. Dalšími nepodnětnými a absurdními důvody bylo např., že dítě nemělo pořádně ostříhané nehty, mělo zastaralý telefon, což znamenalo, že rodina finančně strádá. Ve škole učitelé kontrolují, jestli dítě nechodí příliš často na záchod, což by znamenalo, že má nemocné ledviny, kontrolují botníky, jestli některé děti nemají děravé boty a další podivnosti.

Samotný průběh odebírání dítěte probíhá velmi násilně. Zaměstnanci z Barnevernetu přijdou za doprovodu policie za dítětem, tam, kde nad ním nemají dohled rodiče, např. ve školce, ve škole a bez udání důvodu dítě odvedou pryč. Podle právních norem by při procesu odebírání dítěte z rodiny mělo probíhat správní řízení, které v tomto případě neprobíhá. Když se rodiče snaží o získání dítěte zpět do své péče, musí s firmou Barnevernet zcela spolupracovat, komunikovat a podřizovat se absurdním podmínkám. Společnost je tak autonomní, že soudy nemají šanci vydávat pravomocná rozhodnutí při procesech odebírání. Podle dostupných zdrojů stát, tedy Norsko, o těchto přinejmenším nekorektních procesech ví, ale jelikož jde o zcela soukromou korporaci, tak s tím norská vláda nemůže nic dělat. Na těchto nelidských procesech firma vydělává. Čím víc dětí odebere, tím víc si vydělá.

Odebrané děti jsou následně předávány do pěstounské péče norským rodinám. Ve většině případů jsou odebrané děti cizí příslušnosti (zejména z východní Evropy) a děti v těchto rodinách zapomínají svůj rodný jazyk. Pěstounské domovy jsou skrze Barnevernet taky náležitě zaplaceny za přijetí každého nového dítěte. To, že v nových rodinách, kam jsou děti umístěny, může opravdu probíhat zneužívání a týrání už Barnevernet nezajímá. Takže další nelidské zacházení nejen se samotnými dětmi, ale i s rodiči, kteří takto násilně přijdou o své dítě. Je to psychický teror, traumatizace, narušení rodiny a zdravého vývoje.

V drastičtějších případech jsou již novorozenci odebírány rodičům přímo z porodního sálu. Stává se tak v případech, kdy je např. jeden z rodičů hluchoněmý a podle Barnevernetu nemůže takovýto rodič přijít v noci za plačícím děckem. Takže jde o „překážku“, za kterou ale nikdo nemůže a víme, že tento handicap opravdu nemusí zásadně narušovat zdravou východu dítěte. Minimálně to není důvod, aby takovým rodičům bylo dítě vyloženě ukradeno.

Do Norska se ani nedoporučuje jezdit s dětmi na dovolenou, protože udavači mohou být na každém rohu a dovolená by se tak nemusela vyplatit. Je to spíš varování, které je ale opodstatněné a vychází z praxe. Norsko může odebrat děti cizincům a dávají je do pěstounské péče norským rodičům, údajně kvůli tomu, aby předcházeli incestu. V Norsku je totiž vysoké procento dětí narozených s Downovým syndromem a nízká porodnost. Zásadní otázka: Je tohle korektní a empatické?

Příkladné situace:

Např. Rusko a Indie jsou příkladnými státy, které za své občany bojují a vyřešili případy neoprávněného odebrání dětí skrze státní diplomaty, kteří na Norsko kvůli navrácení dětí zpět k rodinám vyvinuli nátlak, a Norsko tak v těchto případech ustoupilo.

Další veřejně známou kauzou bylo odebrání 2,5 měsíčního dítěte rodičům (hluchoněmá matka Norka a otec Slovák), kde důvodem byl nedostatečný oční kontakt rodičů s dítětem.

Dále: odebrání devítileté dcery polským rodičům, a to na základě toho, že podle zaměstnanců Barnevernetu přichází dítě do školy „zasmušilé“. Návrat k rodičům nakonec proběhl díky soukromému polskému detektivovi.

Indickému páru byly děti odebrány, protože děti spaly s rodiči v posteli a jedly jídlo rukama, což není v indické kultuře nic neobvyklého.

Rumunskému páru bylo odebráno pět dětí, což bylo odůvodněno tím, že rodiče údajně indoktrinovali své děti k životu věřících – křesťanů. 

Ale pro nás asi nejznámějším případem je kauza paní Evy Michalákové, který se stal již v roce 2011. Norské úřady paní Michalákovou zbavily rodičovských práv a odebraly jí dva syny. Doteď se případ nevyřešil. Argumentem k odebrání dětí bylo údajné podezření ze zneužívání, zanedbávání výchovy a týrání. Udání proběhlo ze strany norské školky, kterou její synové navštěvovali. Tato odůvodnění se nepotvrdila, ale přesto byli synové paní Evy předány do pěstounské péče, jelikož samotné nařčení je podle Norska závažným důvodem.

Paní Michaláková se samozřejmě snažila hájit a dostat své děti zpět, obrátila se stížností na Norské úřady a na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Kvůli tomu, že celá kauza byla probíraná v médiích, paní Eva zcela ztratila poslední šance na komunikaci s Barnevernetem a tak i na získání svých synů zpět do péče. Na základě tohoto případu se zvedli lidé nejen u nás, ale i jinde po světě (USA, Španělsko, Anglie, Dánsko etc.), vyrazili do ulic a demonstrovali za rodičovská práva a proti praktikám Norského Barnevernetu. Prezident Miloš Zeman se obrátil na norského krále s tím, že chce, aby tato kauza byla co nejdříve vyřešena, jinak hrozí ze strany České republiky narušení česko-norských vztahů, a to zásadně. 

Kdo spolupracuje s Norskými fondy?

Norské fondy financují několik programů v zemích Evropské Unie a Evropského hospodářského prostoru. Jedním z těchto programů je spolupráce škol a stipendijní programy. V této spolupráci je zainteresovaná většina vysokých škol v České republice. Na školách jsou pak z Norských fondů financovány různé projekty, které si každý může najít na webových stránkách Ministerstva financí ČR. Tak jsem se na to sama podívala a některé projekty mě velmi zaujaly, ironicky řečeno.

Tak např. projekty:

• „Vstřícný postoj církví vůči uprchlíkům a migrantům“ – Příjemcem je Univerzita Karlova
• „Nadnárodní a národní migrace: zkušenosti z České republiky a Norska“ – Příjemcem je Univerzita Karlova.

V rámci programu „Dejme (že)nám šanci“ jsem zase našla projekty jako např.:

• „Rovnost 2.0 – romské dívky a chlapci v českých školách“ – Příjemcem je Otevřená společnost, o. p. s. Účelem tohoto projektu je zainteresování etnicity a genderismu do vzdělávacího systému.
• „Prevence homofobie a šikany mladých LGBT osob“ – Příjemcem je Prague Pride.

Tyto projekty dostávají z Norských fondů granty v hodnotě až jednoho milionu korun a více.