Řešit, nebo nechat být?

Píše se podzim roku 2022 a doba, v níž tento článek vzniká, nabízí mnohá témata, která by se dala pod titulek zahrnout. Každý čtenář si v tom může najít své a najde si právě to, co ho momentálně pálí, a možná se ho to v nějakém smyslu dotýká i osobně. Právě proto, že tento název dokáže pod sebe zahrnout různé společenské problémy, tak by měl být určen pro všechny, a nejen pro vymezenou skupinu lidí. Za poslední dobu jsme si už dost nacvičili, jak se od sebe separovat a nálepkovat, aby bylo jasné za jaký tým kopeme. Nicméně se časem ukáže, že jeden tým jsme my všichni a je potřeba spolupráci na všech úrovních, abychom žili ten kýžený šťastný a spokojený život. Ale jak na to? Přijde to samo jako milost z nebe, nebo pro to musíme něco udělat? Toť otázka...

Systém takový jak ho známe nás podvědomě nutí k tomu, abychom všechno řešili, a nejlépe v co nejkratším čase. Doba je rychlá, doba je datová, máme k dispozici čím dál výkonnější technologie (přestože veřejnosti nejsou doposud známé veškeré technologické vymoženosti), a přesto se musíme honit v práci i doma, a konverzaci s lidmi zkracujeme na posty na sociálních sítích a na stavy na profilech. Zároveň se jediný den nevyhneme médiím, která nás obklopují ze všech stran, pokud žijeme v systému oběma nohama. Otevřu mobil a automaticky už na mě skáčou příspěvky, zprávy, ne-li řvoucí oznámení, abych nepřišla o – v převážné většině – špatné a dramatické zprávy. Za poslední necelé tři roky svět zažil mnoho převratů a nové zažíváme. Do diskuze, co je dobře a co špatně, se nehodlám zde pouštět, protože bohužel žijeme v době, kdy se s vlastním názorem pohybujeme na tenkém ledě. Nicméně to mohu vše zaobalit do obří krabice plné strachu, paniky, chaosu, nedůvěry, lží a manipulace. Z výčtu denních zpráv člověk neví, kam má dřív upřít pozornost a co dříve ŘEŠIT.

Informační šum nás nutí svým způsobem prezentace řešit veškeré dění ať už doma, nebo v zahraničí. Už jen denním přísunem špatných zpráv jsem nucena ve své mysli přemítat, co se to všechno děje. Naše pozornost je upřena na sto stran a hlava je jako v ohni z toho všeho špatného kolem. A to nemusím pro to aktivně nic dělat. Stačí jen, když je moje mysl zapojena do veškerého mediálního dění a už přemítám, co s tím mohu udělat / proč se to děje / proč zrovna já / všichni umřeme / já umřu / nezaplatím hypotéku / nebudu mít na základní lidské potřeby / atd. Jsem vtažena do víru, který má silnou přitažlivost. Ale jen do té míry, dokud tomuto víru budeme my všichni dávat pozornost a necháme se jím strhnout. Jedná se o kolektivní nevědomí, které strhává a nalaďuje nás na vlnu, která ve společnosti momentálně převládá. Je to jednoduchý princip. Čím více lidí bude v naladění strachu a nechají sebou manipulovat, tím silnější odraz jejich emocí a myšlenek bude cítit ve společnosti, a bude nad námi viset jako temný mrak. Znáte takové to, když člověk řekne: „Cítím tlak ve společnosti“? Tak to je odér kolektivního nevědomí. Takové, jaké si to tvoříme, takové to máme.

Takže, jak se slovem ŘEŠIT naložit? Řešení je práce mysli. Zároveň ale, když něco řešíme, tak si s tím lámeme hlavu – máme hlavu plnou myšlenek, a pak se nemůžeme divit tak plošně rozšířeným bolestem hlavy. Řešit však znamená i aktivně jednat a konat. Může to mít dobrý konec, ne-li kýžený výsledek. Kde je ale ta hranice, respektive rovnováha mezi „řeším to moc“ a „aktivně jednat“? A chtějí lidi dnes vůbec aktivně dělat něco pro to, aby nastala změna? Dva a půl roku jsme toho v našich hlavách řešili dost, takže kdy přijde čas k tomu, že se zvedneme a začneme tvořit naší změnu? Možná to chce se na čas převrátit ke spojení NECHAT BÝT.

Znáte to, když toho máte nad hlavu, nevíte kudy kam, a nikde žádné východisko, tak potřebujete na čas klid. Je to známka přesycení naší mysli. A v tomto stavu není prostor pro to uvidět řešení z našich problémů. Potřebujeme si tzv. vyčistit hlavu. Není to nic jiného než odfiltrování množství informací, které se nastřádaly v hlavě, a pauza od příjmu nových. Dostáváme se do bodu, kdy věci necháváme být a je nám to v podstatě jedno, protože už další informace nedokážeme zpracovat. Dalo by se to připodobnit k tomu, když restartujeme počítač, nebo musíme odstranit přebytečné soubory, abychom mohli založit nové.

Co když to jde jinak a můžeme zároveň věci řešit i nechávat je být? Jde o to najít rovnováhu, jako ve všem. Mohu aktivně řešit a dohledávat si informace, které jsou pro mě osobně potřebné, nebo číst zprávy o světovém dění / o nových zjištěních / zajímavých myšlenkách / apod., a to do takové míry, ve které jsem minimálně informována a zároveň se u toho cítím dobře. Je dobré být v obraze a měli bychom se učit všeobecnému přehledu. Společnost by měla být vzdělávána v mnoha různých tématech a ze všech možných úhlů pohledu. Mohu sdílet důležité zprávy s ostatními, ale dorovnat to tím, že se podílím na změně, ať už jakkoliv. Přečtu si důležité aktuality jen ve vyhraněném čase a zbytek dne se věnuji sobě, rodině, domovu a tomu, co mě naplňuje. Rozdělím si tak část dne na „řeším“ a zbytek na „nechávám být“.

Jiná část lidí má naopak tendenci zabředávat ke druhému extrému, a to nechávat naprosto všechno být a čekat, že se vše nějak vyřeší, nebo že se ho svět kolem nijak netýká. Na tenhle přístup narážím převážně v kruzích duchovně naladěných lidí, kteří si už žijí ve svém světě. V tom bych neviděla žádný problém. Sama se k této cestě přikláním a tvořím si svět, který chci, a to právě tady a v přítomném okamžiku. Nicméně svět venku mě stále obklopuje. Když jdu práce, musím řešit čistě materiální věci a narážet na aktuální témata, která se mě mimo jiné dotýkají i doma. Takže ano, problémy jsou tam venku stále. Nicméně pro tvorbu lepšího světa je potřeba práce více lidí. Jak jsme si řekli na začátku, tak si sami tvoříme kolektivní naladění ve společnosti. Když nechám věci být a hrabu si nový svět jen na svém vyhraněném písečku, přičemž ostatní prožívají stále svá utrpení v materiálním světě, pak se v kolektivním ovzduší toho moc nezmění. Vnímám to tak, že za každých okolností jde o rovnováhu a soulad.

Pokud budu přehlížet svět tam venku, tak on si mě stejně nějakým způsobem najde. Co takhle propojit oba světy a svým vnitřním naladěním se podílet na přetvoření světa venku / v materialismu / v matrixu / ve starém světě (nazvěte si to jak to cítíte)? Abych nastolila v sobě rovnováhu, není pro mě problém tvoření za pomoci síly myšlenky a zároveň vyplnění daňového přiznání, nebo přijetí, že v politickém prostoru jsem i já.

V této návaznosti bych se ráda dotkla politiky, a to opět z hlediska, jestli se jí zaobírat, nebo zda se mě vůbec netýká, a je lepší ji nechat žít svým životem. Politika jakou známe není nijak přitažlivé téma a necítíme se v ní dobře byť jen o ní promluvíme. Zapneme zprávy a hned se rozčílíme nad tím, co kdo v parlamentu vyřkl za citát, a plní nasranosti televizi zase vypínáme. Nicméně je potřeba si položit otázku: „Týká se mě dění ve společnosti a prostor ve kterém žiju?“ Protože to všechno je politika. Je to už jen území, kde bydlím. Je to moje práce, ve které dostávám plat a odvádím daně. Je to hypotéka a půjčka, kterou platím. Ale je to i půda, plodiny a celkově příroda, kterou chci zvelebovat a mít z ní zároveň užitek. Jsou to lidé, se kterými musím jednat a sdílím s nimi společný prostor, kterým je celá naše republika. Veškeré tyto denní záležitosti se týkají mě osobně. A položím si další otázku: „Líbí se mi, jakým způsobem tyto věci u nás fungují, a jak jsou nastaveny v rámci systému?“ Pokud jste si odpověděli, že jste spokojeni, pak je to skvělá zpráva. Ale předpokládám, že většina z nás bude mít námitky. Takže týká se mě politika? Vyřeší se něco tím, že ji budu přehlížet a budu se před ní schovávat za dveře, jako bych nebyla součástí našeho společného prostoru? Pak tedy, do jaké míry je přínosné se politikou zaobírat a kdy to začíná být pro mě přítěž? A má vůbec smysl bojovat s něčím, co je tak nefunkční? Otázek je hodně. A jaké řešení?

Dnešní doba je velmi nestandardní. Ve společnosti se bortí vše staré a padají nastavení, která jsme doposud znali. Z pohledu vesmírného řádu jde o přirozený proces, jako když procházíme svou osobní transformací. Proč nastane? Protože něco nefunkčního v našem životě už je neudržitelné, a tak procházíme krizí, abychom měli příležitost to uchopit jinak. Teď tímhle prochází svět. Když si to připodobním ke své osobní krizi, tak si vybavím, že první, co jsem potřebovala, byl klid a na čas se odříznout od všeho, co mi dělalo špatně. Potřebovala jsem na čas nic neřešit a nechat za sebou všechno být, což byl očistný proces, abych se mohla zvednout a začít dělat věci jinak. Měla jsem prostor vyklidit ze sebe vše staré, nefunkční, bolavé a destruktivní. A teď mi probíhá hlavou: je tohle možná cesta v rámci současné společenské situace?

V rámci tohoto tématu bych se na to ráda podívala i z duchovní roviny. Ten, kdo na sobě pracuje po osobní a duchovní stránce, tak si určitě prochází různými technikami očištění, odpouštění, zpracování si problematických témat, odblokování rodových traumat a traumat z minulých životů atd. Možná nás ale někdy tento přístup láká věci nadmíru řešit a hledat v nejrůznějších situacích zbytečně moc znamení z vesmíru. Některé věci bohužel nelze změnit a jsou takto součástí vesmírných principů. Někdy je možná příhodné nechat věci být a naučit se skrz to, že ne všechno můžeme sami změnit, protože třeba ne všechno má být změněno. Nejsme všespasitelní a zároveň za nikoho nemůžeme převzít zodpovědnost kromě sebe samých. I když nás štve chování druhého, ať už je to třeba rodina nebo přátelé, tak bychom měli pochopit, že my sami je nezměníme a některé vlastnosti musíme zkrátka přijmout jako součást těchto lidí. Je to zkouška pro nás (a ze začátku zkouška trpělivosti). Na druhou stranu můžeme svým vnitřním nastavením, otevřeným srdcem, pochopením a s čistým záměrem měnit své vibrační pole. Tedy prostor kolem sebe, a to kamkoliv vejdeme. Toto ale není záměrná práce ani práce mysli. Je to cesta přijetí dějů takových, jaké jsou, a učení občas nechat věci být a neusilovat o změnu násilím a bojem.