Na začátku tohoto článku mám možná příležitost se malinko představit jako autor tohoto webu. Ve 20 letech jsem se dostala skrze životní zážitky k alternativnímu vidění světa, k politice a historii tzv. pod pokličkou – o které se oficiálně nesmí mluvit, a následně k duchovnímu rozvoji a tématům, která navazují na přirozené bytí ve všech aspektech našeho života. Zajímá mě všechno, ale vždy si věci musím ověřit sama.

Nejprve bych vás ráda upozornila, že mé postřehy ohledně doby před revolucí jsou samozřejmě neobjektivní, jelikož nemohu porovnávat se svými vlastními zkušenostmi. To je samozřejmé a vím, že jsou pak lidé, kteří mě mohou napadnout tím, že jsem v té době nežila a nemám nárok to komentovat. Soudím a analyzuji pouze na základě toho, co jsem slýchávala z rodiny, od známých a z různých informačních kanálů, tedy hlavně z internetu, TV a literatury. Pohled si ale tvořím sama ze všech různých zdrojů.

Na základní škole nám jako malým nezkušeným parchantům říkávali učitelé, jaká u nás probíhala cenzura za minulého režimu. Jak nás politický režim umlčoval a držel nás v manipulativní pasti a média neobjektivně informovala, nebo naopak vůbec neinformovala. Za jiné názory byl člověk stíhán a perzekuován, pro „lepší“ životní podmínky musel člověk podstoupit něco, pro co by se za situace úplné svobody nerozhodl. Nesouhlasíš? V pořádku. My tě pustíme, ale nesmíš to a to, budeš pracovat pouze tam, kde my ti nařídíme a neuvidíš už svou dceru, která odjela studovat do Ameriky. Z vnějšku se tvářil obraz společnosti jako snová budoucnost, ve které chce každý žít a kde jsou všichni spokojeni. Realita? Obraz je pouze iluzí a je tvořen manipulací a poslušnými občany.

Teď uděláme střih a posuneme se v čase rovnou do roků 2020 a 2021. Podobnost čistě náhodná?

Podle mě stojí za zamyšlení a porovnání, jak člověk vnímá cenzuru v různých politických systémech. My v České republice žijeme v demokratickém systému. Jen při té myšlence, že tu jsme v demokracii, která svou podstatou zaručuje svobodu a rovnost ve všech úrovních státu, budeme těžko věřit tomu, že zde probíhá určitá cenzura, nebo jakákoliv represe vůči občanům. Kdežto, kdybychom zde žili ve vědomí, že Česká republika má socialistické či komunistické zřízení, tak budeme s jistou cenzurou a utlačováním svobody projevu počítat, jelikož tyto systémy ve své podstatě způsoby manipulace uplatňují. Vnímáte ten rozdíl, respektive to stejné jádro?

Cenzura je v dnešní době čím dál více viditelná a silnější, ale byla tu už dříve. Ostatně jako další trhliny v systému tu už nějaký ten rok jsou, ale doba covidová zapříčinila odpadávání masek a tedy činí špínu viditelnější. Aneb, sláva době covidové!

Díky internetu máme větší dostupnost k informacím z celého světa a přístup k nejrůznějším zdrojům, možnost plošného ovlivňování veřejnosti, a to vše v čase 24/7 na každém našem kroku. Internet je skvělý prostředek jak sehnat cokoliv, kdykoliv a kdekoliv, ale také nebezpečný prostředek manipulace. Na druhou stranu, za předchozího režimu měli naši rodičové po ruce leda tak jedny noviny z trafiky a museli umět číst tzv. mezi řádky, což samozřejmě děláme i do dnes. Avšak noviny, televize, či rozhlas informovaly o událostech velmi stroze, s jednostranným názorem, který tehdejší režim potřeboval aplikovat do podvědomí lidí a některé informace zcela vynechal, zkrátil, sestříhal a zahladil alespoň na nejmenší minimum. Hmm, nepřipomíná vám to něco? Praktiky, které vídáme i dnes? Nicméně je to ještě složitější. Propracovanější informační zdroje si žádají propracovanější cenzuru a manipulaci.

Dnešní informační zdroje nám jsou schopny zprávy vyloženě překrucovat a tvrdit, že to, co jste nalezli, zažili a právě teď vidíte/čtete, není pravda. Jsou schopny nálepkovat, označkovat, zesměšňovat, ponižovat a urážet ty, kteří hledají fakta i z jiných zdrojů (a že máme skutečně tu možnost hledat na mnoha zpravodajských/informačních zdrojích) a mají na skutečnost jiný názor a dovolují si ho drze prezentovat, protože právě pro tuto chvíli cinkali klíčky na Václaváku. Nejvíce jsou pak zastrašující ti jedinci, kteří se nad daným tématem dokonce kriticky zamýšlí a otevírají dveře k diskuzi. To už v tento moment mozkové spoje novinářů vyloženě explodují, nebo spíše naopak zamrzají. Zkrátka jiný názor je nevhodný, ne-li nepřípustný. Z internetového prostředí je pak takový názor buď zcela smazán a uživatel má zablokovaný účet, nebo v lepším případě obdrží od provozovatele upozornění, aby si dával na své vyjadřování pro příště pozor, a nebo je onálepkován nějakým termínem, který se snaží média dobře rozšířit mezi lidmi, abychom se navzájem mohli označovat tím a tím termínem, ukazovat na sebe a zesměšňovat se.

Přezdívky pro lidi jiných názorů začaly u termínu „konspirační teorie“. Jak můžete nalézt i na mém webu, tak termín „konspirační teorie“ vznikl v 60. letech jako nástroj pro vymazání kritiky/pochybností týkající se oficiální verze vraždy prezidenta USA J. F. Kennedyho. Tak si to rozeberme. Vznikne označení, kterým chce poukázat na druhé, že jejich osobní názor, a to třeba i na základě vlastních zkušeností, není pravda a je to blbost. Označení, kterým chceme říct: „Tvůj názor je blbost, ale nebudu s tebou diskutovat, nebudeme vůbec nad tím uvažovat a hledat společné body, nebo vyvodit nový společný závěr. Ale zkrátka říkám, že jsi blbec a jsi hloupý, že si toto myslíš.“ Aha, no dobře... Takže další krok je toto označení šířit v médiích, aby ho lidé začali hromadně používat a oslovovali jím lidi okolo sebe, své přátele a svou rodinu. Je to brand, je to trend! Jsi konspirátor a basta. Říkali to ve zprávách, tak to je pravda. Někteří z vás možná také zažili posmívání od spolužáků ve škole, ukazování si prstem na druhé a používání nejrůznějších, často ne zcela lichotivých, přezdívek a jmen. Jeden s tím začal a aby se neřeklo, nebo aby se přidal do party, aby nevyčníval, tak se těchto posměšků chytil také. Je jednoduché člověka slovně odstřelit, ale vysloveně nadlidsky těžké se za někoho postavit, a co teprve postavit se za sebe a za svůj vlastní názor. Nu, není divu, když jsme byli celá staletí utlačováni, stíháni, páleni, zatýkáni a vražděni pro SVŮJ VLASTNÍ NÁZOR. Názor je nebezpečný, jelikož značí, že člověk uvažuje sám za sebe a není tak snadno manipulovatelný. Vlastní názor říká: „Odlišuji se od velké skupiny. Vystupuji jako jednotlivec.“ Možná by se dalo říci, že jsme taková černá ovce rodiny/stáda. Názor vyznačuje individualitu každého z nás, ale především to, co nás činí jinými, a to je krásné. Každý vnímáme život a svět svýma očima, které druzí nemají. A co je ještě krásnější, když se tyto individuální postoje a vnímání dají dohromady a pustí se do diskuze a může tak vzniknout zcela nový závěr. Uvádíme tím myšlení do pohybu, sbíráme nápady, zkušenosti, inspiraci a vědomosti a rozšiřujeme si obzory.

Vrátila bych se ještě velkým obloukem k dnešní cenzuře na internetu. V současné době jsou největšími cenzory video platforma Youtube, vyhledávač Google, sociální sítě – Facebook, Instagram, Twitter a další. Tyto informační kanály mají přednastaveno jaká slova, témata, záběry a fotografie jsou nepohodlné, a na které je třeba se zaměřit. Kdo konkrétní provádí tuto kontrolu, nevíme. Na koho se v případě neoprávněného napadení můžeme obrátit, nevíme, ale patrně si můžeme stěžovat leda tak bábě na střeše. Ve videu si musíme dávat pozor na „citlivá“ slova/názvy, neboť následně může být nahlášeno. Autor videa tak obdrží upozornění. Dle počtu upozornění a rozsahu nahlášeného problému autorovi video/příspěvek rovnou provozovatelé smažou a nakonec profil zablokují a zruší. Věděli jste třeba, že Google vyhledávač má svou černou listinu, díky které nelze vyhledat určité nepřípustné pojmy, prostřednictvím kterých bychom se dostali k důležitým informacím? Je toto možné? Mě to bohužel nepřekvapuje. Pod rouškou ochrany jsme obíráni o svobodu. 

V internetovém prostředí dále fungují tzv. „factcheckeři“ (fact-check = ověřování faktu), kteří „objasňují“, co je pravda a co dezinformace. Už se nebudu zamýšlet nad tím, kde je skutečná pravda a jak je pravda pomíjivá. Ale jak mohu věřit někomu/něčemu, kdo/co kontroluje, jaké informace si vyhledávám, co čtu, píšu a říkám? Jak může takovýto nástroj být považován za rovnocenný a je zcela bez okolků uplatňován na kohokoliv z nás, kdo máme jiný názor než ten, který je vyzdvihován médii hlavního proudu? Jak může někdo v demokratickém zřízení tvrdit, že oklešťování informací a zdrojů je pro naše dobro, abychom nebyli zmanipulovaní dezinformacemi, přičemž tento proces samotný je obrovská manipulace?

V České republice jsou těmito factcheckery Manipulátoři.cz, Čeští elfové, Sisyfos – Český klub skeptiků a jistě další skupiny a organizace. Těmto lidem na nás záleží tolik, že vytvořili seznam dezinformačních webů, na které s výstrahou upozorňují, jelikož šíří nepravdivé informace, respektive nebezpečné informace, kterých bychom měli být ušetřeni a obejít je oklikou. A jistě za nimi stojí naši věrní ruští agenti Marfuša a Baba Jaga. Aha, takže máme nonstop přístup k internetu, k informacím z celého světa, ale je mi výstražně doporučeno sledovat jen určité zdroje. A v případě, že si informace z hlavních médií dále ověřuji, vyhledávám, analyzuji a snažím se vyvodit vlastní závěr, jsem označena za dezinformátora a konspirátora. V dnešní době už se přidaly novotvary jako popírač, odmítač, antivaxer a jistě by se našly další. Ve „slovníku esoteriky a pavěd“ klubu Sisyfos jsou ještě tyto termíny: antivakcionista a antivakcinační hnutí. Jak můžeme názorně vidět, tak všechny tyto pojmy jsou něčím „anti“, tedy proti. Evidentně je třeba zdůraznit, že lidé takto označeni, jsou proti systému, proti jistým nařízením a zkrátka nesouhlasí s kolektivně schváleným názorem. Avšak na proti názor máme vždy a za každých okolností vrcholné právo. Je to součást demokracie, svobody, lásky a pravdy, o čemž se zde sice hlásá, ale naplnění těchto slov je věc zcela jiná. K tomu se krásně hodí slavný výrok: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ Toto je podstata svobodného myšlení a rozhodování. Respektování, přijetí kritiky, komunikace, diskuze, otevřenost, pochopení, empatie a sounáležitost. Vše, co je tvořeno a řízeno pod tlakem a s omezeními, není přirozené. Svoboda vyžaduje zodpovědnost nás všech, ale jak můžeme být zodpovědní, když nemáme důvěru a prostor pro svobodnou volbu. Je to jeden kruh a to vše je propojeno a vzájemně se to doplňuje.

Mimo jiné jsem nalezla v tomto názorově jednostranném slovníku podvědomí a nevědomí. A jaké je hodnocení za strany klubu Sisyfos? Zde jsem vytrhla větu na konci hodnocení: „Esoterici však nadále manipulují s termínem podvědomí a dívají se na ně jako na tajuplnou, magickou oblast, související s duchovními i paranormálními fenomény.“ Nuže, obrázek si udělejte sami a podívejte se na jejich webové stránky. Úsudek je na vás. Je však zřejmé, že zdejší informace a články jsou tu proto, aby informace, ale i fakta a přirozené jevy popřely, zamítly, vyvrátily a  „vysvětlily“, a že mnoho z nás se mýlí, a pokud jsme si něco mysleli, tak je to hloupost. Alespoň s takovým pocitem se na to dívám já.

Zdroje, které jednostranně prohlašují, co je pravda a že vaše pravda, která může být jinde než ta má, je špatná a nakonec jste prohlášeni za blázna. Znovu opakuji: je jednoduší, ale také zcela chabé, druhé zesměšnit, než nabídnout prostor k diskuzi, přijmout jiný názor a kritiku a dobrat se ke společným bodům. Dle mého názoru se jedná o vrcholový sport a královskou disciplínu. Mysl, duch, emoce a pocity jsou brány jako druhořadé, ne-li nevhodné a směšné.

Dnes už se o nástrahách na internetu, médiích a manipulaci, fake news a dezinformacích pořádají přednášky a semináře, a to i pro malé děti na základní škole. Dle nového plánu MŠMT má být na školách během výuky informačních technologií věnován čas také mediální gramotnosti a umění ověřování pravdivosti informací. Takovéto vzdělávací aktivity mají za cíl umět používat kritické myšlení a bojovat s manipulací a dezinformacemi.

Zprvu se to zdá jako dobrý úmysl a vhodné zařadit toto téma do výuky, zvlášť pokud žijeme v době technologické a v době vztahů skrz sociální sítě. Ale vemte si, že dítě, které už tak je přehlceno informacemi ve škole, doma a ve volném čase, bude zatěžováno ještě dalšími, div mu z toho všeho neupadne hlava. Jsme přesyceni informacemi. A dítě do toho má ještě rozpoznávat, z jakých zdrojů čerpat může a z jakých by nemělo, co si myslet může a co by nemělo, co je fake a co je pravda atd. Být dnes dítětem na základní škole, tak si hodím mašli. Jak může vůbec někdo z nás s jistotou vědět, kde je pravda a kde není. Dítě, ale i my všichni, může tvořit vlastní názor v prostoru a svobodné volbě. Jakoby nám opět dokazovali, že žádná důvěra tu není. „Nikomu nevěř.“ Dítě zkoumá, hledá a chce si vše ošahat a vyzkoušet samo, avšak nemá tu možnost už jen proto, jakým způsobem je školský systém nastaven. A zmínka o kritickém myšlení je v kontextu takovýchto vzdělávacích přednášek zcestná. Nástrahy na internetu samozřejmě jsou, ale jsou zcela všude, jak v mainstreamu, tak v alternativě. Proč hledat kritiku pouze na straně alternativy. Viděli jste, že by byla hledána kritika a manipulace v televizních zprávách, v hlavních internetových zprávách a ve zdrojích, které každý den posloucháme? Ne. Těmto zdrojům jsou dveře zcela otevřeny. Kritika je tedy jednostranná. A v případě, že si člověk dovolí kriticky pohlížet na informace z mainstreamu, je ihned označen za agresora, který nesouhlasí s předem zvolenými fakty, ke kterým se máme stavět jako faktům oficiálním.

Tak tedy na závěr: co s tím a jaké je východisko, pokud tedy nějaké vůbec existuje? Samozřejmě je tu vždycky nějaké řešení, ale musíme začít u sebe. Systém se sám od sebe nezmění. Rozpadá se, protože drží na chabých základech a lidé mu přestávají dávat energii a pozornost. Díky době covidové hledáme alternativní cesty, necenzurované komunikační, informační a sdílející platformy, kde víme, že nás o slovo nikdo neobere a víme, kdo za platformou stojí a kdo je za dodržování podmínek zodpovědný. Svobodné a necenzurované informační kanály se teď začaly rozjíždět a je vidět, že lidem pomalu dochází, že ani po roce 89 nemohou své postoje zveřejňovat a projevovat veřejně. Nejnáchylnější k takovýmto manipulativním procesům je má generace, protože na internetu vyrůstala a minulý režim jsme nezažili. Pojmy fake, dezinformátor a konspirátor vzaly za své a spojují s nimi vše, co je proti jejich názoru a názoru schváleného hlavním proudem. Možná by stačilo dávat si od televize a internetu pauzy. Jsme přehlceni a s plným harddiskem můžeme těžko vyhodnocovat. Vemte si, kolik informací máme převzatých a kolik z nich je opravdu našich. Co si ve skutečnosti myslíme my a co si myslíme, že si myslíme my, ale ve skutečnosti si to nemyslíme. Hmm, teď jsem to dobře zamotala. Zkrátka ani nemáme představu z kolika procent je naše mysl podprahově ovlivněna a na základě toho i jednáme. Na základě vlastního úsudku bychom však reagovali třeba zcela jinak. Dávejme si prostor, klid a ticho a neživme systém, který nás ničí. To, co nás omezuje nemůže dlouhodobě vydržet.

Reakce od čtenářů (jméno neuvádím z důvodu ochrany osobních údajů)

Pěkně napsáno. Dobré pořekadlo, když si nevíme rady, jak dál, tak vždy platí, že v jednoduchosti je síla.