Ráda pozoruju lidi a analyzuju jejich vzorce chování. A je zajímavé, jak se téměř každý snaží zapůsobit v určitých situacích, nastavovat tu lepší tvář, vytvářet dojem dokonalosti, odvracet od sebe zodpovědnost, přehlížet realitu, neposlouchat a nedívat se. Chodíme zahaleni pod pláštěm přetvářky. Všichni se chceme ukázat ostatním v lepším světle. Zazářit před reflektory obecenstva, kterým jsou ty stejní lidé, jako jsme my. Úplně to chápu. Je to jako kdybyste šli na pracovní pohovor a měli o tu pozici fakt zájem, a tak chtěli vyzdvihnout své dovednosti a zkušenosti
a udělat pěkný první dojem. Takový pracovní pohovor může trvat cca 30 minut až hodinu... nevím. Uděláte dojem, odejdete a čekáte na výsledek. V životě jsou ale časové úseky o něco delší než jedna hodina. Tím chci říct, že můžeme na ostatní zapůsobit, ale masky stejně jednou odpadnou a svému okolí chtě nechtě odkryjeme i své stinné stránky, slabosti, chování v krizových situacích
a jádro naší osobnosti se dostane ven.

A od tohoto úvodu se mohu dostat k samotnému významu sebelásky a sebeúcty. Od tohoto se odvíjí všechno. Je to hledaná neznámá v rovnici. Jádrem problému výše popsaného je právě nedostatek sebelásky a sebeúcty. Nejde o žádné zvyšování si ega, ale uvědomění si sebe samých. Jak můžeme vycházet a žít s ostatními lidmi, když nemáme pevné základy ve své duši? Jak můžeme mít někoho opravdu rádi, když neumíme mít rádi sami sebe? Jak se můžeme starat o druhé, když se neumíme postarat o své potřeby? Jak můžeme druhým předávat rady, když sami s tím nemáme zkušenosti a podstatnou empatii? Jak můžeme někoho milovat, když se nemůžeme sobě podívat do očí a být k sobě upřímní?

Sebeúcta a sebeláska jsou klíčem ke všem zámkům.

Nejhorší je přetvářka a idealizace, či snižování svého vlastního odrazu. Snažíme se sami sobě lhát a podceňovat se. Máme tendenci si říkat, že nikdy ničeho nedosáhneme, proč bychom se o něco měli snažit, že druhé nemůžeme zaujmout, nemůžeme se ostatním líbit. Je pro nás důležitější názor ostatních. Tyto vzorce uvažování přebíráme především v našem dětství od rodiny, přátel, spolužáků a celého blízkého okolí. Dalším aspektem jsou média, o čem se zmiňuji v článku Média jako hlavní nástroj manipulace. Televize, noviny a internet nám předkládají tyto způsoby myšlení. Předkládají nám ideální osobnosti, ze kterých bychom si měli brát příklad. Média kritizují, urážejí, hodnotí, analyzují, zesměšňují a celkově jsou plné negativity, která je denně na nás přenášena. Jako děti jsme nejvíc citliví, nejvíc se toho učíme, zjišťujeme a zkoumáme a právě v tomto věku by měl být kladen největší důraz na předávání lásky, péče, respektu a úcty. 

Jakou hodnotu mají pak tedy naše pocity? Jak moc doopravdy něco chceme? Jak silná je víra
v nás samé? Nedůvěřujeme druhým, ale tím pádem ani sami sobě. Všichni se navzájem posuzujeme, hodnotíme a kritizujeme. Děláme to úplně všichni. Hledáme dokonalost, která v reálu neexistuje. Hledáme výsledek, který v tabulkách není. Dokonalost je podle mě v tom, umět přijmout nedokonalosti, které daného člověka dělají právě tím, kým je. Já mám nedokonalosti hrozně ráda. Právě těch si jako první všímám a tím mě člověk zaujme. Je to naprosto přirozené nebýt ve všem perfektní. Další věcí je, jak se svými chybami člověk umí naložit a zda na nich pracuje. Chybami se člověk učí, ale bohužel hodně z nás se touto zdánlivě jednoduchou radou neřídí.

A co se týče neustálé kritiky našeho vzhledu a postavy? Jak můžeme vědět, že člověk je fyzicky nedokonalý? Máme na to nějaká měřítka? Jsme snad kus výrobku někde ve fabrice, jedeme na páse a všichni kolem zkoumají, zda jsme prošli a můžeme k výdeji? Vše o fyzické dokonalosti jsou jen domněnky. Jedno období je trendy tohle, pak další dekádu zase něco jiného. Jednou je ideálem krásy twigy postava, a pak výrazné křivky. Jak může být lidská postava v módě? Příroda je rozmanitá a nedokáže nás sem vysypat všechny stejné jako nějaké cihly. Každá květina a každý strom je naprosto rozdílný a taky je neposuzujeme. Musíme se s tím smířit. Jsme přírodní mistrovské dílo, tak jak jsme se narodili. Někdo menší, někdo vyšší. Někdo širší, někdo užší. Někdo s tlustším kotníkem. (Tahle věta je sem vpásnutá pro mé kamarádky, neřešte proč.) Nejen, že posuzováním a hodnocením vzhledu ztrácíme plno času, protože tahle témata jsou na každodenním pořádku, ale nikdy s tímto postojem nedojdeme ke spokojenosti. Spokojenost spočívá v přijetí toho, co aktuálně máme, nechceme víc, nechceme měnit, nepotřebujeme být
v kůži někoho jiného. Jsme rádi v našem těle a dobře se nám v něm „bydlí“.

Zkuste se postavit před zrcadlo a upřímně se na sebe podívat. Podívat se opravdově a hluboce do svých očí. Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Zkouším to, takže neplácám jen tak do větru. Podívejte se na sebe a postupně přijímejte každou část svého těla. Je to náročné. Já mám tendenci odvracet zrak z mého odrazu v zrcadle, ale zkouším to, opravdu pomalu. Je potřeba tomu dát čas, hlavně udělat si čas na sebe, protože práce na sobě vyžaduje trpělivost a víru. Měla jsem vždycky problém s tím přijmout své tělo a pořád mám, ale rozhodně zaznamenávám posun. Je ale potřeba začít uvnitř sebe. Věřit si, stát na zemi, vzpřímeně a jistě, dívat se přímo před sebe, narovnat záda, hluboce se nadechnout a cítit. Něco vám na tom nesedí? Že to zní moc jednoduše až primitivně? Divili byste se, jak náročné je takto vykročit ven mezi lidi a vnímat a cítit na úrovni všech našich smyslů. Nebojte se. Nikdo vás nesežere. Jen upoutáte větší pozornost. Je to tou silou a energií, která pramení ze sebepřijetí a uzemnění.

Přestaňte se soustředit na problémy druhých. Začínejte sami u sebe. Je snadné soudit, protože jsme líní se zamyslet. Uvědomte si, že to, co se děje lidem okolo vás, se děje i vám. Tak zapracujte nejdřív u sebe a třeba pak budete moct předat zkušenosti dál a opravdu pomoct. No, ještě je potřeba podotknout, že většinu problémů si vytváříme my sami. Pokud přestaneme řešit např. širší boky, malé poprsí atd., tak tyto problémy vymizí. Je to zázrak? Ne. Je to jednoduchá rovnice. Hah, už jsem zase u rovnic. Ale nicméně to, co si podsouváme do naší hlavy, bude existovat do té doby, dokud to zase z hlavy nedostaneme. Vytváříme si tak vlastně domněnky, které nás omezují. Mohou nás také dost omezovat názory okolí. Ale víte co? Okolí vám může být ukradené. Jde tady o vás. Jak se vy cítíte. A chcete být stále sevření v kleci sebepohrdání, úzkosti, nejistoty, žalu a prázdnoty? Není nic krásnějšího, než když právě tyto bariéry dokážete odstranit
a obklopit se vnitřní silou. Znáte to, když někdo vejde do místnosti a už jen svým příchodem ji naplní a vzbudí nepopsatelnou pozornost? To je ten člověk, který našel sílu v sobě samém.

Síla je v každém z nás!