Všechno co následuje, je dopad myšlenky
Proč je tenhle svět krutý? Kladla jsem si otázku před pár lety s hořkostí na jazyku, proč se ve světě dějou všechny ty krutosti. Sama si uvědomuju, že jsem v sobě nesla nenávist. Nenávist sama k sobě. Jakou energii ale v sobě nese nenávist, ať už je jakákoliv? Vnější svět je přesným zrcadlem toho co se děje uvnitř nás. Co je odrazem toho, co cítím k sobě samé? Jsou to lidi kolem mě a jejich chování ke mně. Nemám se ráda? Moje okolí mi dá jasně najevo, jak se skutečně nemám ráda, a to až na takové úrovni, o které vědomě ani nevím. Tedy nenávist k sobě samé nemůže vést k hezkému a láskyplnému světu. Pokud je moje okolí odrazem mého vnitřního světa, a každý vedle mě je takto vnitřně nastavený, pak se „shluky“ takto negativně nastavených lidí (kteří nám zrcadlí naší nenávist) sčítají dohromady. A co se děje? Svět se stává kopií jednotlivců.
Cestu duše jsem začala řešit až když jsem si uvědomila, že nezachráním svět, ale můžu zachránit samu sebe. Všechno začíná u nás. To mi říkali někteří lidé kolem mě, když mi bylo tak 22 let. To je hezký, ale co s tím? Kde mám začít? Vnímala jsem, že to, co se ve světě děje, je mnohem krutější než nám prezentují média. Tajné společnosti, manipulace společnosti, plánované události, únosy dětí, sexuální zneužívání, věznění a pronásledování, obchod s orgány a s lidmi, a války, jejichž hlavním cílem jsou obchod a peníze. To všechno, a mnoho dalšího, je všední realita tohohle světa. Mohli bychom se z toho utápět v depresi a žalu. Mohli bychom s hlavou jako pátrací balón hledat úpěnlivě viníka a ptát se veřejných orgánů: „Proč se tohle děje?“ (Přičemž nikdo z veřejných orgánů není schopen odpovědět, natož, že by o některých zločinech věděli.) Mohli bychom se třeba neustále vymlouvat na to, jak je svět ošklivý, a že být hodný nemá smysl, protože tohle zlo spláchne všechno. To jsou varianty, které nás ale vedou ke stále stejnému cíli. Svět zůstane stejně krutý jako je teď. Zaměříme-li se na blaho všech a vynecháme sebe, dovede nás to pouze k vyhoření. A naopak, pokud se zaměříme pouze na své vlastní blaho a nesdílíme pomoc se světem, pak se stáváme sebestřednými a děláme vše jenom pro svůj vlastní zájem a nejsme ochotni sdílet svou energii tam, kde je potřeba. Tak jak z toho ven? Máte nápad?
Všechno začalo myšlenkou… Ve škole jsme dostali otázku: „Je první myšlenka nebo pocit?“ Odpovězte si sami. Myšlenka je tvůrcem. Každá myšlenka jednotlivce v kolektivu tvoří silnější myšlenku. Každý kolektiv se silnou myšlenkou a vírou v tuto myšlenku tvoří realitu společnosti. To je ten větší obraz toho, co myšlenka dokáže napáchat. Jenomže vemte si, že naše vlastní myšlenka tvoří to, kým jsme právě teď – jaké je naše zdraví; jaké jsou naše vztahy; jaké je naše zázemí; jak vypadá naše práce; jak se cítíme v rodině; jak se cítíme na veřejnosti; jak se k nám chovají naši přátelé atd. Měli bychom být obezřetní v tom, jaké myšlenky si pouštíme do našeho života – kterými myšlenkami se necháváme stále ovlivňovat; které myšlenky jsou naše, a které druhých lidí; jak se cítíme v této myšlence a co s námi dělá. Věříme-li něčemu, pak se síla a víra v myšlenku stává stavebním prvkem našeho života. A všechno co následuje po vypuštění myšlenky do světa je samotný dopad myšlenky. Už Vám něco dochází? Kdy naposledy jste si udělali detox toho, čemu věříte a co Vás stahuje dolů? Terapie (správná terapie) pracuje a rozpouští emoce z události, která byla spouštěčem problému. My terapeuti rozpouštíme následek nějaké události. Nicméně příčinou události je stále myšlenka.
Pokud člověk věří, že lidi můžou být na sebe jenom oškliví, mstiví a lstiví, sobečtí a chamtiví, nenávistní a sebestřední, pak se přesně v takomvéhle světě bude daný člověk pohybovat. Dobrých a hodných lidí kolem sebe bude mít pomálu, nebo spíš výjimečně. A jaký je přístup takového člověka k sobě samému? Asi to nebude moc hezký obrázek. Patrně si o sobě nebude myslet nic hezkého a jeho sebevědomí bude dole na jižním pólu. Hodně lidí ho v životě zklamalo a postrádá naději v dobré lidi. Je to škoda. Třeba by mohl najít v sobě sílu a víru, že svůj život může změnit. Respektive, že může změnit vnímání svého života. A hle, do života mu začnou přicházet dobří lidé. Stalo se to, že tento člověk změnil svou myšlenku. Protřídil to, o čem je přesvědčený. Udělal si tzv. detox a vyřadil myšlenky, které už nepotřebuje, a především mu neslouží, protože ho v životě jenom zasekávaly.
Pokud věříte, že všechno je na tomto světě možné, pak nemožné je zázrakem pro ostatní. Zázrak je důkaz síly víry. Myslíte si, že jsem blázen? Ne. Správný terapeut musí věřit v nemožné, protože ví, že všechno je možné. Zázrak je přirozenost vesmíru. Nicméně, odrazovým můstkem jsou správné myšlenky, které jsou jako koření do dobrého vývaru. Druhou podstatnou přísadou jsou CITY. Nezapomínejme, že moc myšlení škodí. Takže jaký je recept? Dobré myšlenky, které nám slouží a přináší radost do života nám i ostatním, a vedle toho v rovnováze na miskách vah, je prožívat a cítit. Citlivost není zbabělost. Pláč není slabošství. Je to přirozený projev dané emoce. Každou emoci potřebuje tělo projevit i tělesně. Když máme radost, smějeme se. Jsme znechucení, tak se nám pořádně protáhne obličej. Cítíme-li smutek, pak přirozeně spustí tělo pláč, který my úplně nesmyslně korigujeme a říkáme si, že tohle je nepřípustné. To jsou ty potlačované emoce, které ústí v reakci buněk a jejich odpověď je jasná zpráva… nemoc.
Vrátím se však k primárnímu poselství tohoto textu. Tím poselstvím je světlo. Jak říkají „ezoteriáni“ a duchovní: „Rozsviť světlo své.“ Není to ezo/duchovní blábol ani sluníčkářství. Poslední dobou chápu, jak důležité poselství to je. Záleží, kdo ho říká, s jakým naladěním, a s jakým záměrem. Když vidím lidi kolem, jejichž světlo dávno zhaslo a možná ho ani nikdy ve svém životě neviděli, pak musí být někdo pochodní. Musí tu být vždycky někdo, kdo zapálí plamínek dobrých myšlenek, radosti a vděčnosti těm okolo. A tyto okolní svíčky budou moct nést světlo dál. Je to tak jednoduché, když si to člověk představí… Avšak je to běh na dlouhou trať.
Tohle jsou úkoly každého z nás:
pěstovat si myšlenky, které nás dělají šťastnými a posouvají nás dál;
pracovat s pokorou vůči všemu a všem;
nikdo není společensky podřazený, všichni jsme stejný druh a naším základem je lidskost a láska;
zakládat si na radosti a spokojenosti nás samotných;
být skromný, ale zároveň umět příjimat hojnost – pracujme s koloběhem finanční a jiné formy hojnosti;
být laskavý, empatický a nápomocný – ALE s rozvahou, protože nic neděláme na úkor sebe a svých kapacit;
být soucitný a vnímat každého kolem sebe lidsky, jako bychom to byli my sami – zároveň ale primárně pečovat o svou duši a o své tělo;
úsměvem, vnitřní harmonií a výše uvedenými body vytvářet příjemný prostor všude kolem, kam vkročíme, tak, aby se lidi v naší přítomnosti cítili dobře a bezpečně –> to je to nošení světla.
Buďme jako lucerna, která rozsvítí i nejtemnější zákoutí. Podejme ruku tomu, od koho ostatní odvrátili zrak. Třeba právě tento člověk nikdy žádné světlo neviděl a jediné, co by dokázal dál dělat, je šířit zlo a nenávist, protože nic jiného nezná. A je potřeba zmínit, že není třeba vnucovat druhým rady. Takhle, je to NEŽÁDOUCÍ! Naše myšlenky a zdravé vnitřní nastavení vychází skrze nás, aniž o tom mluvíme nahlas. Stačí vejít do prostoru a nechat linout místností sebe samé. Protože naše podstata je dobrá a jsme světlem sami o sobě. Jenom nás často nehorázně zaneřádily traumata a stíní tomu, co v nás skutečně je. Radši budu žít v pravdě a chvíli bez nikoho, než abych žila ve lži toho, kdo skutečně jsem, a byla obklopená falešnými lidmi.