Ze spánku v temnotě

Ne, nebojte se. Žádný okultivismus, čarodějnictví, nebo cokoliv podobně černo černého tu rozebírat nebudu. Ale jak začít. Nedávno jsem vzpomínala na svůj život předtím, než jsem vkročila na cestu sebepoznávání a rozhodla jsem se chopit svého života, namísto toho, aby mě život ovládal. Říkala jsem si, co tak bylo pro mě osobně nejvíce transformační. Co bylo z mého pohledu nejsilnějším motorem k tomu, abych si uvědomila, že to, co nám bylo říkáváno od mala je úplně jinak. A tak jsem se rozhodla, že k tomu všemu, co se děje v mém životě chci přistupovat vědomě a třebas se můžu postavit do pozice toho, KDO TVOŘÍ můj scénář. Za mě to byla temnota.

Proč jsem zvolila název „Ze spánku v temnotě“? Procházela jsem různými stavy, ze kterých jsem nevěděla kudy kam. Nevím, jestli to byly vyloženě deprese jako takové, nebo maniodepresivní stavy. Bylo to často jako na horské dráze. Nějaký čas se člověk cítil naprosto nepoužitelně a byl ponořený v různých černých myšlenkách, následně přišel rychlý zvrat, černé myšlenky zmizely a na chvíli nastala jistá euforie. Jenže tento euforický stav z mého pohledu nebyl řešením. Klimbala jsem z jednoho stavu do druhého, aniž by se některý z problémů/myšlenek vyřešil. Takto se to táhlo od puberty. Vím, že někteří teď můžou namítnout, co se tu oháním, co jsem já tak mohla zažít ve svém věku. Dámy a pánové, o věku to není, to bych ráda podotkla. Těmito stavy jsem se probírala zhruba 10 let a dalo se to stihnout. Mám pocit, že jsem dostala ten dar zažít toto co nejdříve, abych mohla brzy tvořit svůj život vědoměji a možná poskytnout tyto informace i dalším lidem.

Co je z mého pohledu temnota? Ze své zkušenosti to vnímám tak, jakoby člověk bojoval sám se sebou, ale tento souboj nemůže za boha vyhrát. Soupeří se svými vnitřními démony, pronásledují ho a stáhnou ho, z pohledu energetického a vibračního, tak nízko, že nejenže není schopen se posunout v životě dál, ale není schopen ani běžných činností. Myšlenky ovládnou nejen mysl, ale i tělo. To se samozřejmě odráží na zdravotním stavu člověka a na celkové vitalitě a chuti do života. Tito vnitřní démoni ničí a sžírají mysl skrz na skrz. Mysl má pocit, že došla na svůj pokraj a exploduje. Není pak divu, že poté přicházejí sebevražedné myšlenky. Tělo se stane takovým obětním beránkem a snažíme se prát právě s ním, přičemž stav, ve kterém se nacházím, není otázkou těla, ale „toho něčeho / toho neviditelného“. Avšak moje tělo zdá se být dobrým pomocníkem a nástrojem v tomto boji. Někteří tak dojdou do bodu, že si své pocity vylévají na svém těle a sáhnou po lécích/žiletkách, ne-li po něčem horším. Tuto „odvahu“ jsem však nikdy neměla a kolikrát jsem zažila velmi silné stavy, během kterých mě „něco/někdo“ vnitřně oslovil, zachránil a zvědomil mou sílu a víru, které mě doprovázejí vždy mimo tyto stavy temnoty. Později jsem začala pracovat se svými temnými prožitky tak, že jsem je brala jako možnost potkat se s něčím, co obvykle lidi kolem mě nepotkává, a nebo druhá varianta, že lidé tyto stavy neprožívají tak silně a hluboce. Za sebe si myslím, že ať už jde o jakékoliv pocity, návaly emocí, ale i delší stavy, je potřeba je prožít a nevyhýbat se jim. Bez plného prožitku nás stejnak tyto myšlenky/pocity/emoce dostihnou, a pak už jen záleží v jaké podobě a v jaké formě vyplynou na povrch a následně ovlivní současnost.

Temnota za mě obsahuje naše strachy, právě výše zmíněné potlačené emoce/pocity/celkově prožitky, naše stíny, které přehlížíme/nevnímáme/snažíme se je potlačit, ale celkově všechno, co je spojeno s naším emočním projevem a s mentálním nastavením a je to přehlíženo, či potlačeno.

Může však také obsahovat zážitky z našich minulých životů, nebo převzaté struktury/vzorce/způsoby myšlení z našich rodových linií. Všechno souvisí se vším. Řešit otázky z úrovně duše je velmi komplikované, zauzlované a příčin je vždy několik. O to náročnější je rozluštit, kde se kořeny problému nacházejí a následně tyto kořeny léčit a obnovit je.

Jak temné stavy mysli probíhají? Je to paralýza. Slyšíš vnitřní hlasy, myšlenky tě sžírají a ovládají, ale ty nemáš ponětí, kde se tyto myšlenky berou a proč. Cítíš neskutečnou samotu, možná spíše opuštění, bezvládnost a nemožnost něco změnit. Máš na sebe zlost a obviňuješ se... možná za nějaké křivdy, lži, vztahy, prožitky apod. Křičíš na sebe a hluboce se nenávidíš a jsi přesvědčený, že i všichni kolem tebe tě nenávidí, opustili tě a nechápou tě. Cítíš se, že jsi uprostřed toho všeho dějství zůstal sám na pospas. Chodíš jako tělo bez duše → tělo není propojené s duší a s myslí. Zdá se, že tvůj jediný partner je stále přítomný vnitřní démon. Přijde, odejde, a pak se zase vrátí a ty víš, že se opět vrátí. Jsi sám, osamocený, přehlížený, neviděný. Přesto v hlavě se ti odehrává tolik dějství, že máš pocit, jakoby ti měla bouchnout. Nečině ležíš a prožíváš to, co ostatní nevidí, ale především by nepochopili. Nemůžeš to nikomu říct, protože by tě považovali za blázna. Nejvíce zraňující je však to, že to není vyslyšeno.

Proč ve spánku v temnotě? Spánek vnímám i jako nevědomé počínání. Neuvědomuji si, tedy nejsem v bdělém stavu, proč a co se odehrává ve mě a kolem mě a jaký je smysl toho všeho. Ve spánku není fyzický a jemnohmotný svět propojený. To, co má být propojené je odpojené, a tak celý obraz určitého děje nemůže být kompletní. Respektive, proč se takto cítím? Nemám možnost nahlédnout na celý kořen problému toho „Proč se tak cítím?“, aniž bych nebyla ve svém těle a propojena s vědomím a se svou duší.

Proč pořád ta temnota? Je součástí celku. Když popřu/přehlížím jednu stranu mince, tak minci nevidím celou. Součástí našeho žití tady je světlo a tma. Vždyť si přeci ani neumíme představit den jako takový bez toho, aniž by se neprostřídal den/slunce/světlo a noc/měsíc/tma. Obě fáze dne jsou každodenní součástí našeho života a neumíme si to jinak představit. Den a noc tvoří náš kompletní den. Během denní a během noční fáze děláme jiné činnosti. Každá fáze má jiný náboj a jinou energii. Přes den pracujeme, v noci spíme, nabíráme sílu a odpočíváme. Víme, že den a noc mají rozdílnou funkci a jsou potřeba.

Ještě jinak. Co mužský a ženský princip. Každý ho v sobě máme a musíme se učit je oba v sobě vyrovnávat a slaďovat. Jedno bez druhého však také nemůže být. Pokud jeden princip v sobě popřu, nastane nerovnováha. Tato nerovnováha se pak zákonitě projeví v mém životě.

Tím chci zkrátka říct, že temná stránka naší duše tu je. Máme ji každý. Pokud ji popřu a nalhávám si, že žádnou takovou druhou stránku v sobě nemám, nastane zmíněná NEROVNOVÁHA. Neznamená to, že bychom snad ve skrytu duše byli všichni blázni, násilní vrazi a nezkrotní lháři, ale měli bychom si zkusit přiznat, že máme z něčeho strach, máme na duši jizvy a rány, nosíváme před ostatními imaginární masku, nebo i více masek, s nimiž se přetvařujeme a popíráme sami sebe. Zkusme si začít uvědomovat, že veškeré naše pocity tu jsou s námi, jsou naší součástí a je to tak v pořádku. Jestli máme touhy, sny, vize, myšlenky, tvořme s nimi a nezatracujme je hluboko ve své duši. Oni tam sice budou pořád, protože jsme si je tam odložili. Ale bude nás třeba později mrzet, že jsme se jim nevěnovali.

Jak z té temnoty ven, aby mě nepožírala a neměla mě pod kontrolou? To je otázka, na kterou jsem se ptala a hledala odpověď, ale vlastně pořád hledám. Teda lépe řečeno se tomuto pořád učím. Všichni máme v hlavě dennodenně statisíce myšlenek a informací, které musíme zpracovávat. Není pak divu, že máme v hlavě maglajz, nestíháme, věci se nám hroutí pod rukama a děje se neodehrávají tak, jak my chceme, nebo jak si představujeme. Hledáme ticho a klid. Všichni si říkají: „Ale jak proboha?! Chodím do práce, pak rodina, pak manžel/manželka, pak vedoucí, pak hypotéka, pak barák, pak vlastní podnikání, pak politika...“ No, člověk by zešílel z toho, co všechno musí mít pod kontrolou. Tak, kde potom najít čas na nějaké zklidnění. No, doba covidová nám dává jasně najevo, jak moc je zklidnění potřeba. Větší inklinace k materialismu ubírá na duševním klidu a duševním bohatství. A opět tu je ta nerovnováha. Je to tak o preferencích každého z nás.

A co mě osobně pomohlo k rovnováze je právě klid, ticho a přítomnost. Zastavila jsem se a čuměla do blba. Byla jsem tady a teď. Samozřejmě nejde neustále na to myslet a být nonstop bdělý, vědomí a oduševnělí. Nejsme asi zase usmívající se měsíček na hnoji. Jsme pořád lidi a je lidské, že občas něco přeženeme, něčemu podlehneme, nervy nám ujedou, plácneme něco, co jsme zrovna nechtěli, apod. Stále je ale podstatné, jestli si to všechno uvědomíme a čerpáme z toho do budoucna, respektive pracujeme s tím.

V přítomnosti se má mysl zklidnila a mohla si udělat prostor. Byla totiž přeplněná a já jí neustále zatěžovala a nedala jí chvilku klidu. Zároveň jsem si v tento moment uvědomila, že nechci lpět na očekáváních něčeho/někoho v budoucnu, že nechci lpět na tom, co se naopak odehrálo v minulosti a nechci lpět na tom, co si ostatní o mě pomyslí, nebo by si MOHLI pomyslet. Prvořadým problémem však u mě byl pocit samoty a opuštění. Kdo však tento pocit nemá? Člověk si myslím, že je v něčem sám a nakonec zjistí, že se o tom jen lidi BOJÍ MLUVIT, a je nás mnohem víc. Pocity samoty, to je velké téma a sama se v tom snažím zorientovat a učit se tomu nepodléhat. Nicméně tyto pocity z velké části začaly ustupovat v moment, kdy jsem se vnitřně zklidnila a začala se učit být v přítomnosti. Řekla jsem si, že být sama se sebou není tak špatné, vlastně je to fajn a říkám si: „Ráda tě poznávám.“ Nebo si říkávám: „Jsem sama, NO A CO?“ Není to nic, za co bych se měla stydět. Naopak mám tu MOŽNOST být se sebou. Vždyť se vídám tak málo. Jako skutečně vídám. Sebe, tedy duši, své pocity a myšlenky. Začala jsem nedávno vyhazovat ze své mysli staré a nepotřebné zážitky, zkušenosti a prožitky, které mě v současnosti ovlivňují a omezují. Co se stalo v dětství, co se stalo ve škole, co se stalo doma, co se stalo mezi přáteli, co se stalo ve vztazích atd. Byla jsem tím stále naplněna a prožívala tyto situace, jako bych v nich stále byla, což nedává smysl. Překáží to, tak šup s tím do koše. Vystupuji tímto z role oběti své minulosti a odprošťuji se od detailního plánování budoucnosti. Znáte to, ukažte své plány Bohu a ten dostane záchvat smíchu.

Zdá se mi, jakoby přítomnost byla tím momentem probuzení ze spánku. Přítomnost = bdělý stav. Člověk najednou mnohem intenzivněji prožívá každodenní maličkosti a činnosti, které mu připadaly samozřejmé, ale jenom jimi prošel a nic. Bral jako samozřejmost i to, že ráno vyjde slunce, nasnídá se, udělá si kafe, jde tou stejnou cestou do práce, oddělá svou práci, přijde domu a těší se, až zalehne do postele. Z uplynulého dne si na noc do svých snů bere možná tak akorát to, že den přežil a čeká ho další takový a už se jen těší, až bude víkend. Není to jen přežívání? Život mi takto protéká mezi prsty a míjí mě, namísto toho, abych jej žila. A současně hledám odpověď na otázku: „Co a kde je smysl života?“ Hledám smysl, přičemž svůj vlastní život a celé to dějství přehlížím a slepě jím procházím. Jak pak můžu najít odpověď? Odpovědí je v tomto případě ZPOMALIT a vnímat všechny prožitky, barvy, chutě a vůně, které přítomnost pojímá. Ženeme se někam pryč, jelikož tam očekáváme něco lepšího a zároveň se ohlížíme nazpátek, přičemž ale zcela mineme to úžasné a dokonalé, co už tu před námi stojí a uvnitř nás dávno je. Když se zastavím, tak třeba zjistím, že už tu se mnou jsou lidi, kteří skutečně stojí za to, že tu je někdo, kdo na mě myslí a komu na mě záleží. Zjistím i úplnou banalitu, a to jak stromy a květiny voní, jak se v lese cítím, jak je východ slunce nabíjející, a že ta cesta do práce je mnohem zajímavější a proč jsem si toho nikdy nevšimla. Probuzení se ze spánku nevědomosti je jako znovu nalézání všeho, co už dávno víme, známe a bylo naší součástí, už když jsme se narodili.